Chlapec, který přežil pochod smrti… a natruc neumřel!

Chlapec, který přežil pochod smrti… a natruc neumřel!

Hrůzy 2. světové války by měly být omílány neustále dokola, abychom každé další generaci předávali poselství ve smyslu “tak takhle tedy ne!”. Je prostě třeba se poučit.

2. světová válka zhatila miliony, resp. desítky miliony životů, žel Bohu většinou lidí, kteří se do ní dostali takříkajíc nevinně. Prostě žili v době a v místě, kde je hrůzy nejhorší války v dějinách “semlely”.

Byli samozřejmě i tací, kteří ji přežívali doslova a do písmene sami, mezi cizími lidmi, v koncentračních táborech, sanatoriích, mezi dalšími válkou stiženými lidmi či vrstevníky, případně u “hodných” obyčejných lidí, kteří přitom oficiálně patřili do tábora protivníkova. Přežívali, jak se dalo, doslova a do písmene z ruky do huby, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu, aniž by věděli, co s nimi bude dál. Je ale o to smutnější, když nám svědectví o prožitých hrůzách nacismu předkládají (tehdy) malé děti.

Svědectví jedenáctiletého chlapce

A právě vzpomínkám především na toto období svého života, tedy 2. světové válce, ale vesměs celému svému životu se věnuje ve své knize Chlapec, který přežil pochod smrti její autor Pavel Taussig.

Ten pro svého staršího syna napsal v roce 1981 k jeho jedenáctým narozeninám svůj životopis. I Pavlu Taussigovi bylo totiž jedenáct let (a půl), když se ocitl v nechvalně proslulé Osvětimi. Následně jej čekaly ještě Mauthausen, Melk a Gunskirchen a navíc i pochod smrti.

Při psaní životopisu vycházel Pavel Taussig ze svého deníku, který si právě jako malý, teprve jedenáctiletý chlapec, psal dle svých vzpomínek od zatčení přes koncentráky do osvobození tak, jak je měl v čerstvé paměti. Úctyhodný počin od chlapce, který si tím krátil dlouhou chvíli v nemocnicích v Rakousku.

Nacistická zvůle očima dětské nevinnosti

Autor následně text svého životopisu proložil poznámkami, dokumenty vystavenými v koncentračních táborech a těsně po osvobození i o přepis původního deníku, který psal od 4. května 1945 do 27. července 1945.​

Kniha je svědectvím malého chlapce, s vhledem dospělého muže, který ji vhodně dotvořil, přidal k ní i další neblahé zkušenosti poválečné, z komunistické éry, kdy se rozhodl s rodinou emigrovat, a předložil tak čtenářské obci skutečně velké literárně-historické dílo.

Příběh Pavla Taussiga a jeho rodiny je vyprávěním nejen o těžkostech jejich vlastních, ale rovněž podává obrázek o (především) 2. světové válce, zejména jejím závěru, a to očima malého chlapce, Žida, který se o svém židovství dozvěděl až po “pár letech”. Jeho cennost je o to větší, že popisuje poměrně autenticky a v plné (dětské) hrůze a nevinnosti příšernosti nacistické zvůle.

Přežít a žít naplno!

Kniha  je sice velice útlá, je však velká svým obsahem, posláním a příběhem, který na čtenáře doslova a do písmene dýchá. Dýchá na něj velkou sílu a chuť po životě, sílu a odhodlání chlapce, který se rozhodl navzdory osudu přežít koncentrační tábory i pochod smrti, své odloučení od rodiny a žít plnohodnotný život.

I se mnou se muselo něco stát, protože jsem už brzo měl začít chodit do školy. Německá obecná škola, která byla původně v plánu, pochopitelně nepřicházela v úvahu. Německou vychovatelku tedy rodiče poslali domů a na její místo přijali Češku Rozálku Peterkovou. Protože neuměla ani slovo německy, nepomohly mi žádné výmluvy, a tak jsem za čtyři týdny mluvil česky. Podotýkám česky, ne slovensky, ale každopádně už ne jen německy.

Od té doby to u nás vypadalo následovně: Otec mluvil česky. Matka slovensky, jak uměla, a když nevěděla, vypomohla si němčinou. Já jsem s otcem mluvil česky, s matkou slovensky (potom, co jsem se to ve škole naučil). Když byli rodiče sami, mluvili německy, a když jsem něco neměl slyšet, používali nově získané znalosti angličtiny, která mi však silně zaváněla němčinou. Já jsem potom už téměř nikdy německy nemluvil a na německé otázky jsem odpovídal slovensky. Protože jsem se němčinu neučil ani ve škole, postupně jsem ji téměř zapomněl.

Slovenští přívrženci Hitlera, kteří teď vládli v zemi podle německého vzoru, postupovali i vůči Židům shodně s Hitlerovými plány. Všichni Židé ztratili občanská práva. Museli nosit židovskou hvězdu, hospodářsky i politicky je čím dál víc omezovali a nakonec je proti jejich vůli deportovali kamsi do východní Evropy. Veškerý majetek museli nechat na Slovensku a o jejich dalším osudu se nikdo nic nedozvěděl. Že moji rodiče včas přestoupili na křesťanskou víru a já že jsem byl od narození evangelík, nám započítali jako polehčující okolnost. Dostali jsme takzvanou „výjimku“. Většina protižidovských zákonů sice postihla i nás, ale ne ty nejhorší: Neodvezli nás ze Slovenska do východní Evropy. Neměli jsme však žádnou záruku, že – nebo jak dlouho – to tak zůstane.

Dlouhé roky visel náš osud na vlásku. Každou, ať sebemenší událost, třeba moje známky ve škole, či světobornou, jako vypuknutí druhé světové války a její průběh, provázela úzkostlivá otázka pronásledovaných: „Je to pro nás dobré?“ Mnozí naši přátelé a známí najednou beze stopy zmizeli. Otec se často musel hlásit na policii a nikdy jsme nevěděli, jestli jej ještě uvidíme. Ozbrojení slovenští hitlerovci – takzvaní gardisti – v pravidelných intervalech k nám vtrhli do bytu, aby nás okradli o nejrozličnější předměty, které podle nejnovějších zákonů nesměli Židé vlastnit. Jednou to byl rozhlasový přijímač, potom vlněné pulovry, teplé spodní prádlo, koberce nebo moje hračka – plechová dýka.

(Pavel Taussig – Chlapec, který přežil pochod smrti, str. 23 – 26)

Kdo je Pavel Taussig

Autor knihy – Pavel Taussig (*24. listopadu 1933, Bratislava) – je spisovatel, publicista a výtvarník. V roce 1944 byl spolu s rodiči odvezen do koncentračního tábora Auschwitz, přežil pochod smrti a koncentrační tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen.

Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Bratislavě. Po emigraci v roce 1968 se usadil ve Frankfurtu na Mohanem, kde postupně prošel satirickými časopisy Pardon a Titanic a odborným periodikem Ärzte Zeitung. Proslavil se především satirickými kolážemi (tzv. bublináže), jejichž soubor vyšel v Torontu v roce 1987 pod názvem Blbé, ale naše. Na Medzinárodnom festivale humoru Kremnické gagy 2012 získal cenu za celoživotní dílo.

Jako spisovatel debutoval knihou povídek Jedinečná svätá (1985), „nereálnými příběhy z reálného socialismu“. Podle titulní povídky vznikl i televizní film. Přispíval také do zahraničního exilového tisku, do vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem. Jeho poslední román Hana byl nominován na cenu Anasoft litera 2013.

Pár slov na závěr…

Na exkurs do hrůz nacistické zvůle z 2. světové války, ale také do let pozdějších včetně okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a do svého života, zve čtenáře Pavel Taussig, a to na 208 stranách textu a příloh. Grafickou úpravu a sazbu si vzal na svá bedra Šimon Jimel, obálku pak Vojtěch Kočí. Fotografie a ilustrační materiály pocházejí z autorova archivu. Knihu vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s., pod značkou Cosmopolis v Praze v roce 2018.

Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) je kniha rozdělena na jakýsi úvod, dále autorovo věnování staršímu synovi Martinovi, poté už přichází na řadu samotný životopis, dále přílohy, po nichž následuje Deník “Od našeho osvobození…”, dále kapitola Jak to vidím dnes a opět fotografie z autorova archivu. Pavel Taussig  dokazuje světu, že i Československo mělo svou Anne Frankovou, byť naštěstí ne s tak tragickým koncem. Za mě každopádně palec nahoru! Obrázek o knize si už ale udělejte každý sám. Eknihu koupíte zde:

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *