Jsem milá, usměvavá a děsně ukecaná slečna, která ví, co chce od života a jde si za tím. Občas ambiciózní, občas děsně líná. Jsem schopná strávit celý den jen úklidem, a naopak celý den v posteli s knihou. Strávím dva dny úklidem svémho pracovního stolu a třetí den už se na něm zase válí hromada knih a papírů, navrchu s mou čtečkou a notebookem. A telefonem. Jsem závislá na sociálních sítích (i když ne zase extrémně jako jiní lidé.)
Miluji horkou čokoládu a pohádky. Moje oblíbená postavička je Minnie. Asi proto mi přítel říká Myško 😀 Miluju kočky a králíčky, nesnáším povrchnost a fyzické násilí. Miluji fantasy tématiku, romány, thrillery a detektivky (i když mezi nimi občas nebývá rozdíl). Nemusím filmové adaptace knih, většinou mi totiž přijdou děsně zvorané. Oblíbená autorka – Jacqueline Wilson, přivedla mě ke čtení svojí knihou Lola Rose. Dodnes na tu knihu vzpomínám, bylo mi něco kolem osmi nebo devíti, když jsem ji četla poprvé.
Ráda vás přivítám na svém blogu:
Tery v pěti bodech
Jaká je moje nejoblíbenější kniha?
No, to je hodně těžký. Obdivuji každou knihu, kterou jsem přečetla, protože každá kniha mi dala něco do života. Ať už skvělý příběh nebo dokonce životní myšlenku. Úplně nejoblíbenější kniha je od Jojo Moyes – Než jsem tě poznala. I když je ten příběh smyšlený, ukazuje reálný život tak, jak je. Nebo aspoň mě to tak přišlo 🙂 Nemocní či postižení lidé často potřebují spoustu pomoci. A zde se díváme na člověka, který je též postižený a který se rozhodne ukončit svoje trápení. Provází ho po dobu šest měsíců mladá slečna, která odsune vše na vedlejší kolej, jen aby mu těch 6 měsíců zpříjemnila. Takže za mě Než jsem tě poznala.
Kolik knih přečtu za rok?
Co jsem si to začala počítat, tak se držím na průměru 80 knih za rok. Ovšem teď mám první opravdu vážné zaměstnání, takže počítám, že to letos asi bude míň (i když … už jich mám 22 a to je duben … )
Dočtu každou knihu, kterou otevřu?
Přiznám se, že úplně ne. Kolegyně mě přivedla na systém, jak se vyhnout zklamání z knih. Dám knize sto stran, a pokud mě nechytne, odložím. Zatím jsem na takové knihy, které mě vůbec nenadchly nebo zklamaly, potkala jen 3 (nebo si pamatuju 3, možná jich bylo víc) ale většinou se knihu snažím spíše dočíst. Ale když po těch sto stránkách se nezačtu, odkládám.
Proč jsem se stala recenzentem?
Z více důvodů. Jednak miluji čtení. Jednak jsem o tom byla doma schopná povídat i půl hodiny. A jedna můj blog původně byl povídkový, ale přítel říkal, že bych mohla začít psát recenze na knihy (patrně aby se mě zbavil, zřejmě ho to moje věčné žvatlání o knihách unavovalo … ne, že by to měl teďkon lepší.) Taky trošku z důvodu, že mám tímhle možnost dostat se k novinkám, ke kterým bych se dostala jen v knihovně (nekupuju si moc knihy, teda dřív jsem nekupovala, protože jsem měla opravdu nízké finance, teď už si jich pár za čas koupím 🙂 )
Co chci jednou dělat?
No, moje vysněné zaměstnání právě mám, ale jednou bych chtěla být matkou. Možná to zní jako otřelé klišé, ale je to tak. Moje máma totiž pro mě mámou moc nebyla. Jasně, starala se o mě, a tak, ale neodkázala zabránit domácímu násilí, které vlastně i přiživovala. Chtěla bych jí tím ukázat, že vychovávat děti lze i bez křičení a hlavně bez fyzického trestání. Krásný příklad je to na příteli a jeho mamce. Z vyprávění vím, že na něj nikdy nevztáhla ruku. A že by byl rozmazlenej? Vůbec.
