Není důvod se bát velkých myšlenek

Není důvod se bát velkých myšlenek

Vždyť i ten sebemenší človíček na Zemi se může pokusit splnit si svůj sen, ať už je pro něj ohromně vzdálený či pro druhé hrozně maličký a bezpředmětný. Snít se přeci vyplácí, i když to třeba ze začátku hned nevychází podle představ přejícího a přináší to nelibost některých okolo nás.

Krátká novela z pera Fredrika Backmana nás hned na začátku obeznámí tím, že sepsání příběhu autorovi pomohlo vyrovnat se s city, které nedokázal jinak naplno prožít a nakonec i potlačit. Emočně silní příběh o rodinných vazbách, které nakonec vlastně nenaruší ani postupné odumírání mozkových spojů, prostě nadchne a vnitřně zasáhne i sebevětší kus srdečního ledu.

Především pro tu jednoduchost a jasnou myšlenku. Vždyť každý přišel někdy do styku s tím, že jeho nejbližší člověk zestárnul, postupně zapomínal na různé zážitky a nakonec třeba si ani nevzpomněl na vaše jméno a vztah s vámi. Naše srdce to zabolí, drásá ho to, a přesto ten dotyčný navždy bude tím nejlepším, koho jsme kdy mohli potkat. Zapomeneme na poslední jeho dny a necháváme ho žít ve vzpomínkách, které nám ho připomenout takového, jakého si jej chceme pamatovat v tom nejlepším možném světle.

Noah se pohybuje ve světě hasnoucích vzpomínek svého dědečka, kde má místo i on sám. Společnou konverzací se tak vnuk určitým způsobem připravuje na odchod významného druhého, ke kterému je vnitřně navždycky připoutaný. Dědeček sám se zase vyrovnává s vnitřními boji a chybami, které v životě udělal. Stihne svému synovi Tedovi, který se tak od svého otce liší, konečně jednou porozumět? Anebo dřív ucítí volání a silnou vůni chryzantém, které milovala jeho žena? 

„Když vyhasne hvězda, trvá ještě hrozně dlouho, než se to dozvíme, tak dlouho, dokud na zem nedolétne její poslední paprsek.“

Dědovi se třese hlava. Noahovi říkal, že vesmír je víc jak třináct miliard let starý, a babička vždycky broukla: „A ty stejně tak chvátáš, aby ses na něj podíval, že po sobě nikdy nestihneš ani uklidit nádobí.“ Kdo na život spěchá, toho smutek čeká, říkávala občas Noahovi, a on to pochopil až na jejím pohřbu. Děda sepne ruce, aby se mu přestaly třást.

„Když vyhasne mozek, tělu trvá dost dlouho, než to zjistí…“

 Co tomu říci závěrem? Ačkoliv má děj pesimistický nádech a neubráníte se občas zaslzení, často se i zasmějete situacím, které vnitřně ulehčují jednotlivým postavám. Dýchá z toho nakonec i naděje, která pak vyplyne v posledních větách celé knihy. Věřím, že snad i u nás výtěžek z prodeje knihy, kterou u nás vydalo nakladatelství Host, půjde na dobrou věc.

Za recenzní výtisk děkuji eshopům Palmknihy – eReading. eknihu koupíte zde:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *