Během vyšetřování vraždy na ropné plošině v Severním moři narazí norská inspektorka Kirsten Nigaardová na sérii fotografií. O pár dní později už sedí v toulouské kanceláři kriminalisty Martina Servaze, který si snímky se zájmem prohlíží. Je na nich on sám zachycený teleobjektivem nepolapitelného sériového vraha Juliana Hirtmanna. To ale není vše. Na dalším snímku je malé dítě, Gustav. Pro Kirsten a Martina začíná děsivá výprava s ještě děsivějším nepřítelem na jejím konci.
Název: Noc – Autor: Bernard Minier – Počet stran: 536 – Nakladatelství: YXZ – Rok vydání: 2018 – Moje hodnocení: 3/5
Autor je skvělý vypravěč, ale podle mého je tento díl nejslabším článkem celého příběhu, který jak se zdá ještě nekončí.
Myslím si, že zápletka s malým nemocným dítětem, které má dva otce je trochu zbytečná a to nemluvím o komplikované operaci v závěru a s Martinem, který si nezadá s Rambem a podobnými hrdiny, je neuvěřitelné, co dokáže hodinu po transplantaci jater.
Některé epizody mi přišly zbytečné – postava vraha Jensena například, ale i epizoda s noční lyžařskou výpravou…
Ráda bych napsala, že mě hlavně zaujal Martin Servaz, ale tento nadpolicista, se tady projevuje až trochu hloupě, mrzí mne i to, že jeho spolupracovníci tady hrají jen epizodní role, na úkor norské policistky…
Nevím jestli bylo autorovým záměrem zrůdu v lidském těle Juliana Hirtmanna trochu zlidštit, hlavně jeho vztahem k malému Gustavovi, který na něm velmi lpí. Malé děti mají často velmi vyvinuté instinkty ve vztazích a tak je zajímavé, že Gustav tak bezmezně věří Juliánovi.
A tak mne celkově nezaujala žádná postava se kterou bych se chtěla ztotožnit nebo ji třeba potkat, abych si s ní mohla popovídat. Snad postava Margot, dcery Martina, se chová podle mých představ. Její strach o tátu chápu, i její zlost když se otec nechová jako zodpovědný, rozumný dospělý člověk po těžké nemoci. Obětuje svoji práci a klid, jen aby se postarala o otce a jeho to skoro obtěžuje…
Určitě jsou uchvacující popisy přírodních scenérií i se zmínkou o Praze, popisy majestátních horských masivů, všech zimních bouří… Představovala jsem si, že bych se v podobně situaci ocitla a běhal mi mráz po zádech, tekla studená voda a byla jsem moc ráda, že jsem v teple i když zrovna i v Praze za okny zuřila sněhová vánice, i když je už začátek března.
Celkově tedy nemám ráda příběhy, které nejsou úplně reálné, snad i proto, že někteří lidé by to mohli považovat za normu a chovat se podle toho, nevážit si svého zdraví a života.
Za recenzní výtisk děkuji eshopům Pamknihy – eReading. eknihu koupíte zde: