Kevin J. Anderson, Brian Herbert: Píseční červi duny
Jakožto milovníka Duny (první díl série), která mě přivedla k fantasy literatuře a dosud ji považuji za nejlepší knihu svého druhu, mě pochopitelné nové vydání Písečných červů nemohlo nechat chladnou.
Pro čtení této knihy je nezbytné přečíst předchozí díly série. Jinak totiž nedávám moc šanci pochopení celého děje a souvislostí a hlavně bez znalosti předchozího díla čtenář jen těžko ocení krásu příběhu a prostředí a také dokonalou promyšlenost fungování světů, náboženství a filosofie, na které je založená celá série Duna.
Proč je náboženství důležité? Protože sama logika člověka nedonutí k velkým obětem. Za předpokladu náležité náboženské horlivosti se však lidé vrhnou do beznadějného rizika a ještě se budou považovat za požehnané.
Missionaria protectiva, První učebnice
Děj začíná 21 let po úniku z Kapituly. Ocitáme se na palubě nelodi Ithaka a v axolotlské nádrži se chystá ke zrození ghola. A ne jen tak obyčejný ghola. Jedná se o klon narozený z uchovaných buněk samotné Alie, Vládkyně nože, dcery Jessiky a sestry Paula Muad´diba, který byl prvním Kwisatsem Haderachem. Ostatní členové-gholové Ariiny rodiny už jsou oživeni a s nimi mnoho dalších důležitých postav, jenž byly zásadní při svrhnutí vlády rodu Corrino, které se odehrálo nějakých patnáctisíc let zpět. Mají stát i v čele nového odporu proti myslícím strojům, o nichž se soudilo, že byli již dávno vyhlazeni.
Lidé nejsou nikdy schopni naprosté přesnosti. Navzdory veškerým znalostem a zkušenostem, které jsme načerpali od nesčetných „vyslanců“, Tvarových tanečníků, nám zbyl jen zmatený obrázek. Ty chybné zprávy o lidské historii nicméně poskytují zábavný přehled o přeludech lidstva.
Erasmus, Záznamy a analýzy, záloha 242
Proti skupince dávných hrdinů stojí Synchronizované impérium v čele s Omniusem – počítačovou všemyslí a jeho mluvčím Erasmem, myslícím strojem. Tito dva chystají Armagedon, chtějí zotročit a vyhladit veškeré lidstvo a nastolit definitivní vládu myslících strojů. Průběh událostí v závěru Armagedonu určí poslední Kwisatz Haderach a ten se nachází na nelodi. Proto po ní Omnius zuřivě pátrá a mezitím jeho lodě plné strojů pokračují ve vybíjení lidí a dobývají jednu hvězdnou soustavu za druhou. A stroje mají také své gholy – barona Vladimira Harkonena a Paola, druhého z klonů Paula Muad´diba.
Finální bitva mezi Starým impériem a Myslícími stroji je na spadnutí. Kdo zvítězí? Lidé nebo stroje? Nebo někdo třetí…
(Jen poznámka na okraj: Myslím, že už je jasné, proč je nutná znalost předchozího díla, bez toho se totiž v pojmech nedá orientovat.)
Dunu jsem objevila někdy na základce a byla jsem okouzlena celou filosofií, myšlenkami a náboženstvím, které pan Herbert stvořil. Nejinak je tomu i v tomto posledním díle, které však již nepíše on, ale jeho syn. A je to na knize docela poznat
Děj se dělí na kapitoly označené vždy tak aby bylo jasné kolik let od úniku z Kapituly právě je (21 22 23) a každá kapitola obsahuje kratší části z různých míst, aby bylo jasné, co se v tom roce odehrálo důležitého a kde. Části jsou odděleny citáty a myšlenkami postav, které souvisí s dějem další kapitoly. Tyto myšlenky mám ráda, dokážou vyvolat mnoho otázek a podnětů k zamyšlení nebo nakopnout k tomu, abyste si odpověď našli sami.
Ústředním motivem příběhu jsou píseční červi. Pro někoho proto, že jejich životní cyklus se pojí se zvláštním geriatrickým kořením melanží. Většina lidstva už na něm sice závislá není, ale přece jen se najdou tací, kteří ho potřebují – Kosmická Gilda pro svoje navigátory a benegesseriťanky pro budoucí Ctihodné matky. Platidlem je pro všechny. Pro druhé jsou červi důležití, protože je uctívají jako bohy. V knize se objevili hned ve dvou podobách – geneticky modifikovaní jedinci, vypuštění do moře planety Buzzel a původní píseční, kteří našli domov na Quelsu. Spolu s jedním mužem budeme také snít o tom, že se vrátí zpět na vypálenou a mrtvou planetu Arakis…
Druhou zásadní věcí je útok armády myslících strojů na lidskou rasu. Stroje postupují nemilosrdně od planety k planetě a rozsévají smrt. Proti nim stojí sjednocené Sesterstvo benegesseritských čarodějek a posádka nelodi Ithaka v čele s gholou Duncana Idaha. Sesterstvo spoléhá na zbraně, neloďani na oživené gholy, kteří mají cenné taktické znalosti ze svých minulých životů a některý z nich by mohl být poslední Kwisatz Haderach.
Všichni, kdo četli Dunu, vědí, co znamená mít na své straně Kwisatze Haderacha, on je rozhodujícím prvkem, s ním se má naplnit proroctví a údajně se vyloučí neúspěch v poslední bitvě. Obě strany se proto snaží najít ho za každou cenu, jenže všichni tak trochu pozapomněli na to, že on může mít vlastní hlavu a pěkně paličatou. Kdo to měl být jsem neuhodla a každou chvíli se přikláněla na stranu jiného favorita…
Žádné vzdělání, výcvik ani jasnozřivost nám nemohou ukázat tajné schopnosti, které v sobě skrýváme. Můžeme se jenom modlit, aby ten zvláštní talent byl k mání v době, kdy to budeme nejvíc potřebovat
benegesseritská příručka akolytek
Už ze začátku je zřejmé, že se mi styl, kterým je kniha psaná líbí a vyhovuje mi. Předpokládá totiž větší samostatnost čtenáře. Množství popisů je celkem omezené ve srovnání s jinými fantaskami, autoři se nevyčerpávají zbytečnými detaily a spoléhají na znalost předchozího díla a představivost čtenáře. Příběh je psán zajímavým stylem a myslím si, že se nic důležitého nezatoulalo v překladu. Musím přiznat, že původní Duně – myslím první díl série – se ale nevyrovná a to především zpracováním postav – hrdinů příběhu, které si páni autoři vypůjčili z původního díla. Některé postavy se mi zdály dost charakterově znehodnoceny, působili ploše a nedotaženě, uspěchaně. Možná to bylo tím, že jako gholové nejdříve neměli svoje vzpomínky z minulých životů, jenže například takový fenomenální intrikán jako byl baron Harkonnen vzpomínky měl a přes to působil jako hlupák. Zdá se mi, že pánové autoři nevyužili možnosti, které se jim nabízely se skupinou oživených gholů. Někteří z nich nakonec svoji vteřinu slávy měli, ale bylo to opravdu nakonec a kromě Leta II mě spíš zklamali. Chápu, že kniha měla především jiné hlavní hrdiny, jenže příběh působil tak, že si autoři nedokázali poradit s takovým množstvím oživených postav z minulosti.
Zápletka byla poměrně komplikovaná, jak to bývá u této série zvykem, ale v určitých věcech byla překvapivě průhledná, což tak úplně zvykem nebývá. Líbilo se mi, že páni autoři zachovali systém „intriky v intrikách jiných intrik“ a nepřátelé se objevovali na každém rohu. Každý z vůdců skupin si šel za svým a to poměrně dost přesvědčivě.
Konec se mi zdál trochu laciný, ukecaný a uspěchaný oproti například fenomenálnímu závěru zmíněné první Duny. Závěrečná bitva byla sice popsána hezky, ale pak chybělo něco, z čeho by se mi zamotala hlava. Prostě jen povídali a povídali až do konce. Jako zakončení série Duna se každopádně vyplatí knihu přečíst i kdyby jen z jakési nostalgie a hřejivého pocitu ze setkání s milovanými hrdiny, i když nedokonalými. Je to prostě konec jedné legendy.
Knihu a nejen tuto, ale celou sérii, doporučuji všem. Ti, kteří nic podobného dosud nečetli, díky ní možná objeví krásu tohoto typu knih jako já. A ti ostatní si prostě užijí skvělou fantasy sérii. Každopádně doporučuji začít od prvního dílu.
Za recenzní kopii velice děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. A mají i celou sérii 🙂
Kateřina