Tímto článkem hodně lidí naštvu. Tak začnu trochu opatrně:
- Nejsem hamoun, který musí obrat nebohého zákazníka o každou korunu. Už to, že jsme dělali Palmknihy 11 let zdarma je malá nápověda 🙂
- Uvědomuji si, že se někdy liší zájmy nakladatelů, prodejců a kupujících – čtenářů. Je mi líto, ale pokud chceme fungující trh, tak se musí najít kompromis.
Celé téma ve mě kvasilo delší dobu, nicméně diskuse na Czech Internet Foru mě přiměla k činnosti. Na závěr panelové diskuse, které jsem se účastnil, padl dotaz, co si myslíme o půjčování e-knih a půjčování knih za paušál – tedy obdobu hudebního Spotify nebo Deezeru.
Vzhledem k tomu, že vedle mě seděl pan Kadlec, tedy ředitel Albatrosu (a Albatros je spolumajitelem konkurenčního portálu eReading, který knihy půjčuje), tak bylo jasné, že se názory mohou a musí lišit. 🙂
Na druhou stranu jsem nechtěl jít do příkré konfrontace, protože na to nebyl prostor a jakákoliv odpověď by vypadala hodně osobně a nepříjemně. Takže jsem nakonec mlčel a rozhodl se z toho mlčení vypsat tady.
O co jde. V současnosti se velmi liší právní úprava související s licencováním / kupováním knih a e-knih.
Asi víte, že knihu můžete koupit (a tedy ji vlastníte), můžete ji prodat, půjčit nebo také dědit.
Elektronickou knihu si nekoupíte – tam máte propůjčenou licenci, která je pro vás a nemůžete ji na někoho převést nebo zapůjčit. (Že se e-knihy běžně půjčují v rámci rodiny tak je jasné nám i nakladatelům a všem nám to připadá normální a správné. Zde je tedy v rozporu to, jak právo zní a jak se reálně aplikuje – to jen na okraj.)
Z rozdílného licencování knih a e-knih také vyplývá, že knihovny si mohou nakoupit knihy (dokonce obvykle dostávají nižší ceny než normální kupující v obchodě) a ty knihy potom půjčovat.
U elektronických knih je tomu jinak – tam si knihovny musí zakoupit pekelně drahou, časově i jinak omezenou licenci a hlavně: musí ji majitel práv chtít prodat. Což obvykle nechce nebo nemůže z důvodů smluv. Ona ani knihovna za těchto podmínek právě nehýří nadšením – za půjčení nesmí chtít peníze (ze zákona), ale za nákup platit musí a krvavě. Takže státní knihovny za současné legislativy pravděpodobně nebudou tím, kdo e-knihy bude půjčovat.
Zbývají tedy soukromé subjekty.
Jak si jako soukromá knihovna mohu zajistit knihy k výpůjčce? Jediným legálním způsobem je dohoda s nakladatelem. Ten se ale musí domluvit s:
- držitelem práv (tedy autorem případně agenturou, která autora zastupuje)
- překladatelem, pokud to nakladatel nemá vyřešeno smluvně
- to samé s autorem obálky a případných ilustrací
Problémem je, že s půjčováním drtivá většina smluv s autory nepočítá. Takže se může stát, že autor bude po nakladateli požadovat za každou výpůjčku honorář ve stejné výši, jako kdyby byla kniha prodána. U českých autorů věřím, že by se smlouvy daly upravit a možná je někdo i upravil. U zahraničních agentur jsou úpravy smluv v podstatě nemožné – trvají tak dlouho a zájem agentur je tak malý, že to čeští nakladatelé většinou vzdají. Pokud tomu nevěříte, tak si zkuste koupit práva jen na elektronické vydání jakékoliv knihy. Budete mít velké štěstí, pokud vám někdo vůbec odpoví, že ne, nic nedá.
Takže tím bychom měli vyřešená práva na atraktivnější část produkce. Nemáme je. Tečka.
Mimochodem, ještě horší je situace u prodeje za paušál. Tam se nakladatelé nemají čeho chytit a obávám se, že se tento model nechytí už jen kvůli obtížné predikovatelnosti výnosů.
Možná se ptáte, proč to například Amazon umožňuje. Ano, umožňuje. Ale nemějte představu, že to nějak funguje. Podle tohoto zdroje je v knihovnách k dispozici pouze 15 % dostupných e-knih. A o dalších problémech si můžete přečíst v linkovaném článku. Další zajímavý článek k tématu najdete například tady.
Půjčování knih nefunguje a je to velké téma tady i ve světě. Jestliže nefunguje půjčování knih, tak poskytování knih za paušál je tak velká změna fungování businessu, že v dohledné době dobře fungovat nebude. K tématu si přečtěte například tento dnešní článek.
Nebavili jsme se zatím o jednom úhlu pohledu: a tím je zájem nakladatelů, případně autorů. A on je samozřejmě významný.
Předně: knihovny jsou brány jako veřejná služba. Má to historické pozadí, kdy dříve opravdu plnily úlohu šiřitele vzdělanosti. Proto půjčují knihy zdarma, proto autor z každé půjčené knihy uvidí do pěti korun, nakladatel nic. Půjčování se zavedlo, nakladatelé si na něj zvykli a i když některým vadí, tak to je tak jediné, co s tím udělají.
U půjčování e-knih je to jiné: tam se nakladatelé musí rozhodnout, zda to povolí či ne. A vzhledem k tomu, že u půjčování e-knih odpadají pro čtenáře některé nepříjemnosti jaké nastávají u půjčování papírových knih (tedy čekání na volný výtisk, nutnost někam zajít a včas vrátit), tak jedna půjčená kniha znamená v podstatě jedna neprodaná kniha.
Za prodanou e-knihu zaplatí čtenář průměrně 125 Kč bez DPH, z toho dostane nakladatel 81 korun. Z jedné půjčené knihy bude mít ale jen 37 korun (předpokládám půjčovné ve výši 57 bez DPH). Pro čtenáře je to nevýhodné (vysoké půjčovné za krátkou dobu), pro nakladatele také.
Ještě horší situace je u prodeje za paušál. Pokud připustíme, že se to povede spustit s rozumným množstvím titulů, tak jediná věc, která se stane je to, že to odřízne příjmy od těch nejvíce kupujících čtenářů. Už od dvou přečtených knih měsíčně se totiž čtenáři vyplatí přejít na paušál – ale nakladatelé z každého čtenáře dostanou maximálně 107 Kč bez DPH (z půjčovného 200 Kč s DPH měsíčně). To by znamenalo naprostou katastrofu pro nakladatele, kteří už teď mají poměrně značné problémy s přežitím (což by bylo docela zajímavé téma na článek, ale to snad někdy jindy). Je jedno, zda se počítají honoráře nakladatelům za přečtenou stránku nebo za otevřenou knihu: je tady strop a tím je hotovo. K tomu jedna drobnost: nakladatel dostane stejnou částku za drahou knihu jako dostane jiný za knihu levnou.
Závěrem: pokud by se měly tady půjčovat knihy, tak by se musely hledat úspory tam, kde to bude bolet čtenáře. Uspořit se dá na korekturách, redakci a překladu. Problém je ten, že už nyní jede celý nakladatelský business na doraz, co se týká úspor a jakékoliv snížení kvality by poznal i laik. (Jen perlička: u jednoho velkého nakladatelství mají redaktoři zákaz číst knihu vícekrát – jinak by se musel snížit počet knih, které jsou schopni ročně vyprodukovat. Správně by ale měl číst redaktor knihu několikrát, aby opravdu jeho práce stála za to.)
Snažil jsem se, aby tento článek byl pochopitelný i pro čtenáře, který se nepohybuje v nakladatelském businessu. Chtěl jsem, aby čtenář, jehož oprávněným zájmem je platit co nejméně, pochopil, že to někdy je na úkor budoucnosti celého odvětví. Budu rád, když se mi tímto článkem podaří rozproudit diskusi – jen prosím slušně a pokuste se o racionální argumenty, ne o výkřiky z běžných internetových diskusí.
Děkuji vám, pokud jste článek dočetli až sem.