Může se vlastně člověk zamilovat do řeky? Už třetí večer obhlížím mapu toku druhé nejdelší řeky Evropy a prstem po mapě cestuji od jejího pramene k ústí tam a zpět. Jak se to vlastně celé přihodilo?
Dočetla jsem totiž knihu Michala Hvoreckého Smrt na Dunaji.
Podivuhodný „detektivní cestopis“ začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdina Martin Roy vyhraje konkurs na průvodce v posádce luxusní lodi MS America. Ta má za úkol přepravit zámožné americké turisty důchodového věku, kteří si přiletěli do Evropy užít luxusní a nezapomenutelnou dovolenou, od pramene Dunaje až po ústí do Černého moře.
„Navzdory hospodářské krizi byly dunajské lodě hlavně v létě vyprodané a na každé místo by se našly tucty náhradníků, kteří věřili ve výhodnější nabídku last minute. Firma si o zákaznících zjistila všechno. Průměrný cestující muž vážil 130 kilogramů, žena o deset míň. Když si sebou vzali kreditní kartu, cesta se jim prodražila o třetinu. A když vzali i vnučku, tak o polovinu. Vědělo se, co a za kolik nakoupili v supermarketu dva dny před odletem, jak na tom jsou s rodinnými vazbami, jestli je jejich syn stále podvodník a nevěsta nezaměstnaná, jaké stránky na internetu čtou, kolik chipsů při jakém seriále snědí a tak dále.“
Na cestující čeká jeden turistický zážitek za druhým. Martin Roy a celá posádka se snaží všem pasažérům připravit co nejzajímavější a též nejpohodlnější program. Nejen, že se plaví po Dunaji, ale ve vybraných městech si užívají výjezdy na pevninu spojené s místními památkami, poznáváním naturelu domorodců, včetně ochutnávek vybraných specialit v těch nejšpičkovějších restauračních zařízeních.
Vše plyne krásně jako voda Dunaje. Autor nádherně popisuje tok řeky, všímá si zajímavých historických událostí, které měly pro Dunaj zásadní význam, zmiňuje zvyky a tradice zemí, kterými právě proplouvají. To líčení je neskonalé čtivé. Michal Hvorecký si dal velkou práci s nastudováním nejrůznějších historických pramenů, a v knize je to znát.
Celou dobu ale cítíte, že Martin je vlastně taková holka pro všechno, která musí poslouchat komandování rozmazlených a zazobaných výletníků. On, vystudovaný filolog, je nucen vysvětlovat americkému důchodci co je to baroko a hádat se s otrávenými obtloustlíky o to, že na Kamenný most v Řezně autobusy nesmějí, a že dál prostě půjdou po svých.
„Martine, prosím tě, co to je baroko? Paní průvodkyně to několikrát zmínila,“ zeptal se Jeffrey Rose a nahnul se nad pult.
„Tím se netrap, Jeffe. To v Americe nemáte.“
„Baroko byla italská politická diktatura, která v Evropě vládla před příchodem gotiky. Velmi špatná věc, temná a nebezpečná!“
„Tak to je dobře, že ji v USA nemáme! Nic takového nepotřebujeme. My teď potřebujeme prosperitu a pořádek.“
„Mluvíš mi z duše, Jeffe,“ odpověděl Martin.
Opravení klienta snižovalo šanci na dobré spropitné, a hlavně na příznivý rating. Přitakával i na největší hlouposti a říkal kdovíco, jen aby mu co nejrychleji utekl čas. Podle čtvrtiny Američanů jsou Winston Churchill, Gándhí a Charles Dickens smyšlené postavy a Sherlock Holmes, Robin Hood či Eleanora Rigbyová naopak reálné.“
Vše nicméně plyne bez větších zádrhelů do toho okamžiku, než Martin zjistí, že posádka v podpalubí objevila mrtvolu.
Jisté je, že se říční policie volat nebude, aby firma neutržila finanční ztrátu, protože zákazníci by přece dál s mrtvolou necestovali a požadovali by zrušení dovolené. Mrtvolu tedy jedné noci ( za přísného utajení před pasažéry) vyhodí posádka z lodi a Martin se až do konce plavby snaží na vlastní pěst vypátrat, kdo mohl na lodi zabíjet.
Pokud si myslíte, že zůstane u jedné mrtvoly, mýlíte se. Ještě na jednoho čeká na té lodi snů smrt. Ale nemá cenu prozrazovat…
Naloďte se spolu s Martinem Royem a užijte si napínavou plavbu! Nejméně stejně tak, jako jsem si ji vychutnala já.
Autorkou recenze je Petra Moravcová, recenzovanou knížku naleznete samozřejmě na Palmknihách.