Pošleme ho tam, ale jak se začne moc ptát, klepneme ho přes prsty. Norské Zamini a policejní špičky mají jasno – vraždu norského velvyslance v Thajsku pojede místním úřadům pomoci vyšetřit Harry Hole. Po australské misi (Netopýr) je mediálně vděčnou postavou a navíc – vypadá neškodně: vyřešit vraždu norského velvyslance se vydává přímo zpod stolu hostince Schrøder.
Harry Hole ale nic vyšetřit nemá. Má se zúčastnit pátrání po boku místní policie, ale nemá do ničeho šťourat. Nemá objevit, proč zavražděného vyslance našla v jednom z levných motelů prostitutka, nemá se zajímat o to, proč má v aktovce v autě fotografie s pedofilní tématikou.
Nebyl by ale Hole, aby nepojal celou thajskou anabázi po svém. Hned po příletu přestává (pokolikáté už?) pít a brzy začíná pronikat do společenství politiků a podnikatelů, kteří do Thajska z mnoha důvodů utekli před zákonem nebo veřejným míněním. Připomínají mu šváby – jednoho uvidíš, deset dalších bleskurychle zalezlo do děr, kde číhají na další možnost škodit.
Šváby jsou další, i když vlastně druhou, klasickou holeovkou. Kdo má Harryho Holea rád, ten ho po příběhu z Bangkoku rád mít nepřestane. Kdo ho rád nemá, možná se to naučí – Harry Hole ve Švábech ukazuje kousek ze sebe, naznačuje, že pod slupkou z chlastu a nerespektování norem se ukrývá duše vcelku citlivá a cítící. Což kvituji s povděkem, protože role ochlastů jsou mi jinak docela proti chuti.
Osobně mě v knížce zaujalo několik konkrétních momentů, kdy se mi udělalo trochu fyzicky nevolno. Nebudu prozrazovat nic z děje, zmíním jen dvě klíčová slova – bazén a sekání ruky. Fuj. Ještě teď mi naskočila husí kůže.
Věta závěrem – ano, Šváby doporučuji.