Co řekne nositeli chromozómů XY motto „Inteligentní romány pro inteligentní ženy“? Nic. Vůbec nic.
Jak mě může lákat název knihy „Kdo miluje nejvíc“? Asi si odpovíte sami. Ale jen pro jistotu: fakt ne.
Vůbec. Ten název je pro mě asi tak přitažlivý, jako Supermanův suspenzor coby svrchní oděv.
Co může tedy vést prokazatelného heterosexuála k tomu, že si stáhne do čtečky novou knihu od Tess Stimson? No to kdybych věděl…
V pátek jsem si v práci nahrál knihu do čtečky a vyrazil metrem k domovu. Mimochodem, čtečka ukázala svoji velkou výhodu: nebylo vidět, co čtu. Tím pádem jsem jel sockou (pro mimopražské: to není nadávka, ale jen označení) bez újmy na důstojnosti.
Kniha nezačne hezky. Porod dvojčat na ulici, k tomu v prosinci. Musím říct, že se mi to nelíbí. Koho to zajímá? Když jsem naposledy četl šestidílný epos o ztracené vesmírné flotile, tak tam nebyl ani jeden porod. Zato mrtvých požehnaně. No, každý máme své preference, tak ať si ženy čtou o porodech.
Možná bych měl napsat, o co jde: hlavní hrdinka Clare Eliasová je úspěšná majitelka několika luxusních květinářství v Londýně. Současně se v 38 letech stala matkou dvojčat. Pak má také o osm let mladšího manžela, úspěšného makléře. Jeden by hned čekal samá pozitiva a sociální jistoty. No jo, ale to by nebylo o čem psát a co číst. Takže pozitiva nejsou a sociální jistoty taky ne.
Místo toho si užijeme poporodní depresi, pokakané plínky, problémy v manželství, problémy mimo manželství, sem tam nějaký ten únos a vůbec: ani vyšší střední třída to nemá v Anglii jednoduché.
Jak jsem psal, porod hned na začátku není nic, co bych chtěl číst. Ale pak se to rozjede a je to příjemné – dokonce i diskusí o citech tam bylo méně, než v již zmíněné military sci-fi Ztracená flotila. A sexu nepatrně více, z toho jeden docela vzrušující. Dělal jsem si čárky, aby byla recenze kompletní.
Co mě vysloveně bavilo, tak byl způsob vyprávění. Takže jednou se podíváme na klíčovou událost očima jednoho z účastníků a podruhé si ji zopakujeme jiným pohledem. Není to k zahození, v reálném životě se to nejspíš děje taky, jen si to doma tak hezky nevyprávíme.
No, co napsat závěrem. Milovníka akční fantasy nejspíš námět neosloví. Nejspíš ani neosloví čtenáře severských detektivek. Nicméně věřím, že pokud překousnou strašlivě růžový název knihy (proč vlastně? V originále se jmenuje The Cradle Snatcher, tedy něco jako Zloděj kolébky), tak se jim kniha bude líbit.
Stejně jako se líbila mně.
A líbila se mi moc. A to jsem chlapeček. Prokazatelnej.
Jirka Vlček