Anotace: Výbor z článků, studií a rozhovorů prof. Františka Janoucha, věnovaných jaderné energetice. Významný jaderný fyzik a spisovatel, zakladatel a dodnes předseda Nadace Charty 77, se vedle své práce odborné věnuje s velkým osobním nasazením také systematické popularizaci odborných stanovisek k problematice jaderné energetiky. Jako jeden z prvních rozpoznal, že otázka energetická, zdánlivě čistě technicistní či ekonomická, je především otázkou naší nezávislosti a svobody a je tak i otázkou filozofickou. Jeho hlas zaznívá v širokém kontextu od korespondence s Andrejem Sacharovem po diskusi s Václavem Havlem. Janouch je nejen vynikajícím odborníkem a poutavým stylistou, ale i vášnivým polemikem, který dokáže zaujmout jak odborné publikum, tak širokou veřejnost.
Název: Myslím zeleně, proto volím jádro – Autor: František Janouch – Počet stran: 364– Nakladatelství: Acropolis – Rok vydání: 2011 – Moje hodnocení: 3/5
Publikací popularizujících jadernou energii a energetiku je jako šafránu. Otevřeně se přihlásit propagaci jaderné energie představuje riziko vystavit se ataku všemožných zastánců „zelené energie“, aniž by byl dopředu zřejmé, co to vlastně zelená energie je.
František Janouch toto riziko podstupuje opakovaně několik desítek let.
Jeho jméno není v Česku neznámé především díky jeho aktivitám v oblasti podpory českého disentu z pozice zakladatele Nadace Charty 77 a na poli neziskového sektoru. Mezi jeho zásluhy patří založení Konta Bariéry a pamětníci si možná vzpomenou na jeho velkolepý počin z počátku 90. let, kdy zorganizoval úspěšnou veřejnou sbírku určenou k zakoupení Leksellova gama nože a jeho instalace v nemocnici Na Homolce v roce 1992.
František Janouch je povoláním jaderný fyzik a v podstatě patří k první generaci našich jaderných odborníků. Hlavní část jeho práce i publikačních aktivit se odehrála ve Švédsku, kde se usídlil po své emigraci v roce 1974.
Kniha „Myslím zeleně, proto volím jádro“, je sborníkem autorových novinových článků a rozhovorů publikovaných v rozpětí cca 40 let. Texty jsou seskupeny do tří celků – články vydané v emigraci do roku 1989, texty určené hlavně českým čtenářům a vydané po roce 1989 až do roku 2011 a několik cizojazyčných textů v ruštině a angličtině.
Obsah knihy zcela odpovídá jejímu titulu a lze jej popsat velmi lakonicky – v duchu jedné úspěšné filmové komedie dvojice Svěrák – Smoljak: jádro, jádro, jádro… Myšlena je jaderná energie.
Janouch s buldočí, nebo spíše teriéří, urputností obhajuje využívání jaderné energie k výrobě elektřiny a přitom oslovuje různá publika, z nich dvěma se dostává nejvíce pozornosti – švédskému a českému.
V článcích věnovaných švédské energetice, publikovaných v dlouhé časové řadě, je zřetelná geneze názorů na využívání energie jádra v tamních poměrech v kontextu parlamentního rozhodnutí ze 70. let odstoupit od jádra do roku 2010. Janouch ilustruje, jak se předpoklady švédských zelených týkajíce se využívání obnovitelných zdrojů (ani průmyslově rozvinutému, uvědomělému a ekologickému Švédsku) nepodařilo naplnit a Švédsko v tichosti svůj kontroverzní zákon zrušilo, respektive rozhodnutí v mnohé měkčí dikci odsunulo o dalších 50 let.
V kontextu české energetiky upoutává jeho pozornost nejdříve zpochybňovaná výstavba Temelína na počátku 90. let a postupně i výstavba nových jaderných bloků, o nichž se diskutuje posledních dejme tomu 15 let.
Janouchovy argumenty na obhajobu jádra nejsou příliš komplikované a není jich mnoho. Tím nejdůležitějším je názor, že energetika, rozuměno státy na ní postavené, založená na fosilních palivech se v mnohem větší míře než „jádro“ stává závislá na zahraničních dodavatelích surovin. V Evropě pak zejména na Rusku, které je vším možným jen ne vyspělou demokracií a stabilním obchodním partnerem. Jaderná energie přináší státům více nezávislosti a více svobody. Mimo jiné i proto, že jaderným palivem je možno zásobit se na několik desetiletí.
Dalším argumentem je skutečnost, že fosilní paliva lidstvo spotřebovává v době miliónkrát kratší, než je doba, po kterou tyto zdroje vznikaly. To je problém především z hlediska uvolňování oxidu uhličitého jako významného skleníkového plynu a dynamiky změny složení atmosféry. Jako třetí argument je používána skutečnost, že obnovitelné zdroje, jako jsou solární či větrné elektrárny, nejsou rovnocennou náhradou jaderných zdrojů, protože k dosažení stejného objemu vyrobené energie je nutno postavit desetinásobnou kapacitu – instalovaný výkon – oproti instalovanému výkonu jaderné elektrárny. K náhradě jednoho temelínského bloku o výkonu 1000 MW je například třeba postavit takřka 10 000 větrných elektráren o výkonu 1 MW (pro informaci: instalovaný výkon všech větrníků v ČR na konci roku 2015 činil pouhých 280 MW, což obnáší asi 0,7 % celkově vyrobené elektřiny).
Janouch používá nekomplikovaný jazyk a argumentuje velmi jednoduše. Pro člověka analytického myšlení, který potřebuje větší objem dat, aby si dovodil svůj obrázek, až příliš jednoduše.
Koncept knihy je tak její největší slabinou. Shromáždit na jednom místě několik desítek článků, v nich se opakuje několik jednoduchých pravd, představuje také „problém“, že se ty pravdy stále dokola opakují a kniha je na nejlepší cestě naplnit přísloví „stokrát nic umořilo osla“.
Proto není dobré číst ji najednou, ale postupně – po částech – se k ní vracet.
eknihy koupíte zde:
