Eva Bacigalová: Slzy otců
Chcete si přečíst zajímavou knížku z naprosto běžného života, jež vás však silně zasáhne a donutí vás zamyslet se nad svým chováním vůči svému nejbližšímu okolí? Myslím tím pochopitelně prostředí rodiny. Jistě všichni víme, jak snadno se dá v tomto prostředí prohřešit, ať už z pohledu dospívajícího dítěte vůči rodičům, nebo naopak z pohledu dospělého rodiče vůči svému malému dítku. Hranice je často vrtkavá a lidské jednání ji dokáže velice snadno překročit, a to nejčastěji díky manipulaci z blízkého okolí. Přesně to můžeme očekávat od této knihy.
Kniha Slzy otců, jíž je celá tato recenze věnovaná, vyšla ve slovenském originále Slzy otcov v roce 2012. U nás se dočkáváme překladu tohoto titulu až v roce 2017 a o jeho vydání se postaralo nakladatelství Motto. Román byl právem zařazen do edice Skutečné příběhy.
Když jsem si vybírala knihu, kterou bych si ráda přečetla tentokrát. Padlo mi oko právě na tento titul, zaujala mě barevná obálka, jež hodně odpovídá anotaci a náplni celého vyprávění. Do toho jsem zde zjistila, že patří do edice, o níž jsem zatím neměla ani ponětí. Takže bylo téměř ihned rozhodnuto a kniha objednána. Musím říci, že když jsem se do ní začetla, ihned jsem věděla, že jsem nesáhla vedle. Přesně, jak jsem napsala výše, anotace příběh krásně orámovala, já věděla, co mohu čekat a rozhodně byla moje očekávání do zbytku splněna a nebyla jsem v žádném případě zklamaná.
Ihned po tom, co se mi knížka objevila v mojí knihovničce na stránkách Palmknih, jsem si ji musela stáhnout a začíst se. Jaké bylo moje překvapení, když to všechno šlo jako po másle a titul jsem měla během pár hodin čtení vstřebaný. Chvilkami mi zůstával rozum stát, chvilkami jsem se dokonce rozčilovala a nevěřícně kroutila nad způsobem jednání některých postav hlavou. Takže od titulu můžete očekávat trošku emotivní náročnost. Po přečtení jsem si ale poprvé ve svém čtenářském životě musela dát čas na zpracování myšlenek před tím, než jsem šla psát recenzi. Nerada bych totiž, aby byla nějakým způsobem poznamenána některými mými negativními myšlenkami, jež mě při čtení pronásledovaly, ale netýkaly se knihy jako takové, ale spíše zpracovaného tématu. Byla jsem naštvaná na jednání některých postav apod.
Je pravda, že hned od samého počátku jsem byla hotová z příběhu pana Chalupky, ten bych si troufla tvrdit, že v knize má nejvíce prostoru, protože je nejdojemnější a je na něm nejvíce zřejmý neskutečný tlak jeho ženy na malou dcerku. Vyřešení tohoto příběhu mě dostalo do kolen, však počkejte, až se dočtete do této pasáže a pochopíte. Pak jsou zde řešeny ještě další 3 příběhy, jež jsou popisovány oproti příběhu Chalupkových v krátkosti. A však rozhodně nejsou méně dojemné nebo méně kvalitní. Na pozadí je pak popisován pátý příběh, a to příběh sociální pracovnice Petry, jež vás celým vyprávěním provází. Všechny příběhy jsou silné a je z nich možné vypozorovat psychologické i rozumové pohnutky všech aktérů. Dalo by se říci, že přesně na tom je celý román vystavěn a bez toho by byl chudý a rozhodně by postrádal působivost, kterou se ve finální podobě pyšní.
Celý příběh se odehrává na překvapivých 232 stranách (ve čtečce však pouhých 174 slajdů). Je strukturován do 23. kapitol a zakončen epilogem, v němž může čtenář objevit drobnou informaci o tom, jak 4 příběhy klientů sociální pracovnice Petry a jejích kolegů dopadly ve skutečnosti. Abych pravdu řekla, tak jsem se u několika epilogových řádků o rodině Žigových a Bielikových rozžhavila vzteky do běla. Ptáte se proč? To zjistíte, když si pročtete tuto knihu a dojdete až k samotnému konci.
Román je postaven na chronologickém vyprávění 4 příběhů a 5. retrospektivním, v něm se totiž hlavní postava vrací ve vzpomínkách do období, kdy sama prožívala smutné chvilky po rozvodu rodičů. Občas se objeví nějaká ta paralela, ale moc jich není. Každá kapitola je postavena na svém vlastním kompozičním základu. Je nutné podotknout, že celý román má pevný základ v chronologicky postupném vyprávění událostí. I retrospektivní část příběhu (vyprávění z Petřina dětství a dospívání) je svým způsobem chronologická.
Knihu hodnotím velice pozitivně. Musím říci, že v ní spatřuji kvalitní osvětový materiál. Měl by si jí podle mého přečíst každý a zamyslet se nad sebou. Domnívám se, že i v tomto duchu autorka knihu tvořila. S výstrahou na to, že děti nejsou naší hračkou a nástrojem pro útok, obranu či manipulaci, ale měly by dělat radost oběma rodičům, a to bez rozdílů. Ať už je situace v rodině jakákoliv. Ze čtení jsem si odnesla neuvěřitelně silný zážitek. Je jen málo knih, které na mě takhle zapůsobily. Z každé si něco odnesu, ale toto dílo pro mě mělo přidanou hodnotu. Ukázalo mi cestu, jak nahlédnout do duše rodičů, ale i malých dětí a jak se případně v budoucnu k jejich problému postavit.
I přesto, že se v knize nachází několik drobných nedostatků, na něž si myslím, že stejně běžný čtenář při četbě nepřijde, dávám knize nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu, protože si to zaslouží. Když už jsme u toho doporučení… Titul bych doporučila všem, kteří si rádi přečtou příběhy z běžného života a přemýšlí nad nimi. Dále pak těm, kteří se zabývají tematikou rozvodů a toho, jak tento proces působí na dítě. Kniha má určitě potenciál otevřít čtenáři oči.
Za poskytnutí recenzní e-knihy patří velké díky obchodu s elektronickými knihami Palmknihy.cz. Pokud vás recenze zaujala a rádi byste si dílo přečetli, můžete si ho pořídit zde.
Iwik