Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková
V předchozím románu Kateřina Tučková popisovala osudy po 2. světové válce vyhnané a do Brna navrátivší se poloviční Němky Gerty Schnirch. Všemi byl s nadšením přijatý stejně jako následující Žítkovské bohyně.
V něm jde o ženy, které si v oblasti Karpat vydobyly díky svému všestrannému umění vždy pomoci specifické postavení. Trpí děvče tím, že si její milý nevšiml, že je jejím milým? Bohyně poradí, co udělat. Onemocněla sousedovi kráva? Může za to bohyně, protože ji začarovala. Není divu, že během staletímnoho těchto žen padlo za oběť čarodějnickým procesům. Symbolicky poslední z jejich obětí je teta hlavní hrdinky Surmena.
Příběh je svým způsobem detektivka, ve které se vyšetřuje život bohyní. Hlavním detektivem je sama hlavní hrdinka Dora, již v prologu se setkáme s krvavou událostí, která zapříčiní to, proč se se svým bratrem dostane do opatrování své tety Surmeny. V každé kapitole z pohledu Dory zjišťujeme více a více o tom, kdo jsou to ty bohyně. Dora ještě jako malé děvče pomáhá Surmeně v její profesi, odchytává na zastávce lidi, kteří potřebují pomoc bohyně a ukáže jim cestu k Surmenině chalupě. Cestou je podle instrukcí vyzpovídá a rychle zjištěné informace předá své tetě.
Dora má na bohyně střízlivý pohled, leckdy až moc. To je příčinou konfliktů s její tetou Surmenou. Dora zastává pod vlivem školy názor, že moderní věda je všemocná a nechápe tetin přístup. Surmena by mohla totiž ilustrovat skutečnost, že i jenom samotná víra léčí.
Do románu je zapracována i samotná historie Československa, Dora navštěvuje školu v době rozmachu střediskových obcí, je svědkem postupného mizení tradic. Když byla malá, neviděla v kostele nic přes barevné kroje, později jí ve výhledu brání vysoké účesy. Před revolucí je Dora svědkem krutých praktik StB, po revoluci se pro změnu seznamuje s jejími archívy.
Děj je vypravován z Dořina pohledu, sledujeme její postupné smiřování se s dědictvím po bohyních. Psychologie Dory je detailně rozpracovaná, dozvíme co, jak a proč cítí. Zajímavým rysem knihy jsou doslova napsané úřední dopisy či spisy StB. Stejně tak, když si Dora něco čte, čteme si daný text s ní, ať už se jedná o knížku či její diplomovou práci. Ta dle mého názoru patří k nudnějším částem knihy, protože je pochopitelně psaná strohým akademickým stylem.
Žítkovské bohyně načetla Tereza Bebarová. Má příjemný hlas, v jejím podání není poslech vůbec zdlouhavý, dává do přednesu potřebné napětí. Veškeré úřední listiny, spisy a některé mužské hlasy namluvil Miroslav Táborský. Jeho části jsou od ostatních odděleny zvukem psacího stroje. Vše dokresluje hudba, která svým stylem dokonale zapadá do prostředí bohyň ze Žítkové. Z dokonalé výsledné podoby audioknihy to vypadá, jako by byly přímo pro ni Žítkovské bohyně napsány.
Kdo všechno může strávit s bohyněmi ze Žítkové příjemný čas? Všichni ti, kteří mají rádi dílo Kateřiny Tučkové, Terezu Bebarovou a Miroslava Táborského, prostředí zapomenutých horských vesnic, starou i moderní historii či pátrání po svých kořenech.
Magdalena Šejdová
Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně
Kniha vypráví příběh Dory Idesové, dcery a neteře Žítkovských bohyní. Za bohyně jsou v tomto příběhu označovány ženy, které praktikují přírodní léčitelství, dokáží vidět minulost a věštit budoucnost nebo také někomu způsobit škodu a smrt.
Dora má těžký život. Po násilné matčině smrti ji a jejího mentálně postiženého bratra vychovává teta, která je trnem v oku komunistickému systému. Přesto Dora dokáže vystudovat vysokou školu a věnovat se tématu folkloru a bohyním. Po sametové revoluci se začne tomuto tématu věnovat naplno a připravuje o bohyních knihu. Při sbírání materiálů se dozví, že ona sama pochází z rodu bohyň, který je prokletý. Dora na prokletí nevěří, ale nelze přehlédnout, že její bratr je postižený, ona nemá děti (což je součást kletby) ani muže a její konec je opravdu tragický.
Kniha Žitkovské bohyně se zabývá bohyněmi a jak na ně shlížela společnost od středověku dodnes. Děj se tak odehrává v mnoha časových liniích. Ve středověku byly bohyně označovány za čarodějnice. Během druhé světové války se je snažil tehdejší režim využít ve svůj prospěch. V době komunismu byly bohyně potlačovány, protože jejich činnost byla označována na soukromé podnikání a obohacování se na úkor nevědomých lidí. Proč někomu platit za lékařskou péči, když je v socialistickém státě vše zadarmo? V současnosti mohou bohyně provozovat svou činnost dle libosti. V knize bohužel žádná nástupkyně bohyň neexistuje.
Tuto knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou román o historii naší společnosti z náboženského a politického hlediska. Autorka se nebojí popsat drsnou realitu dřívějších režimů ani hrubost, jaké jsou schopni lidé v mezilidských vztazích. Rozhodně se nejedná o oddechovou literaturu.
Anna Potůčková
Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.