Není to tak dávno, co jsem dočetla Pět žen Rudolfa II. od Karla Štorkána a znovu jsem se vrátila do doby „císaře alchymistů“, tentokrát s dílem Zory Beránkové: Desátá múza. Obě knihy mají několik shodných znaků a není to jen tím, že se odehrávají v Praze za vlády posledního Habsburka, který do hlavního města přenesl královský dvůr.
V úvodu se Edward Kelley a John Dee spolu s rodinami dostávají do Polska, kam je pozval jistý šlechtic, díky jejich andělským seancím. Odtud už kroky alchymistů a vědců nemohou vést nikam jinam, než do centra tehdejší vzdělanosti, na dvůr Rudolfa II., do Prahy.
V první části, nazvané Zrození básnířky, se Zora Beránková zmiňuje především o působení známých mužů v Praze. Vyzdvihuje Edwardovu vychytralost, pomocí které brzy získá majetek a moc. Druhá část plna útrap nadané dívky je líčena dopodrobna, takže se dostaví lítost nad předvídatelným osudem.
Přímé řeči se vyznačují Jiráskovskou šroubovaností, kterou však poměrně úspěšně nahrazuje vnitřní monolog. Za obohacení děje se dají považovat verše, jež si Alžběta vyměňuje se svými ctiteli z uměleckého prostředí. V zásadě by to mohlo vést k čtenářově plné spokojenosti – obzvlášť po té, co si zvykne na autorčin styl.
Pro dnešního čtenáře, zvyklého na rychlý spád a „brutalitu“ příběhu, v němž si autor nebere servítky a předkládá většinu událostí tak, jak se odehrávají před jeho „vnitřním zrakem“, bude forma Desáté múzy prakticky nepřekonatelným problémem. Snaha se však cení a kdo se odváží přečíst alespoň několik málo stran, bude odměněn neotřelým pohledem do tajuplných událostí v renesančních Čechách…
Lenka Martinková