Michal Viewegh – Andělé všedního dne
Michal Viewegh je výraznou postavou v tuzemském knižním světě a jak to tak bývá, výrazné postavy budí často protichůdné reakce – u Viewegha tomu není jinak. Je to jeden z autorů, který má vedle mnoha věrných fanoušků také početný zástup zarytých odpůrců. Já osobně nepatřím ani do jedné kategorie, proto mám dobrou výchozí pozici k napsání „objektivní recenze“ (vím, je to trochu oxymóron, ale snad se chápeme).
Andělé všedního dne spatřili světlo světa již v roce 2007, avšak nyní vstoupil do kin stejnojmenný film, proto je kniha opět aktuálním tématem. Jelikož ve čtečce si jsou – co se hmotnosti týče – všechny knihy rovny, úplně první, co čtenáře zaujme, není malý počet stran, ale neobvyklá jména hlavních hrdinů, potažmo kapitol. Aby bylo jasno – tyto hlavní postavy jsou andělé (v lehce modernějším pojetí) a jelikož se pro anděly běžná jména nehodí, setkáváme se s Jofanielem, Hachamelem, Nith-Haiahem a Ilmuth. Pokud jste nyní bezděky zvedli obočí a nakrčili nos, nezoufejte, po pár stranách si zvyknete (myslím na jména – na nežádoucí tik si bude muset zvyknout okolí).
Úvodní stránky provází zmatené dialogy a nedokončené věty, nicméně toto postupně vymizí. Přesto však čtenář poměrně dlouhou dobu netuší, jakou roli andělé v příběhu vlastně mají.
Výhodou knihy je jistá volnost, se kterou se dá číst – příběh je napsán tak, aby zaujal jednak ty, kteří mají chuť si přečíst lehkou knihu, u které nemusejí příliš přemýšlet, ale zároveň se snaží uspokojit i náročnější čtenáře. Je však otázkou, zda se to podařilo, protože žádnou převratnou myšlenku či smysl čekat nemůžeme (ač se autor snaží tento dojem vyvolat). Avšak díky zmiňovanému nevelkému počtu stran (za jedno až dvě odpoledne máte hotovo), se jedná o knihu, ke které se dá vícekrát vrátit. Kdoví, třeba po opětovném přečtení nějaký hlubší smysl naleznete.
Mně osobně se četla kniha překvapivě dobře, a to i přes to, že jsem se ‚andělské tématiky‘ bála. Příběh jsem pojala jako odlehčené a úsměvné sci-fi situované do současnosti a byla jsem spokojená. Otázkou zůstává, zda kniha uspokojí i ty, kteří od knihy očekávají něco jiného, vážnějšího a smysluplnějšího. To lze zjistit jediným způsobem – knihu si přečtěte a posuďte sami.
Jisté však je, že Michal Viewegh ví, jak napsat knihu, která se bude líbit „masám“ a – což je možná ještě důležitější – která se bude dobře prodávat. A to je důvod, proč je jeden z nejžádanějších českých autorů.
Adéla Šianská
Michal Viewegh – Andělé všedního dne
Než jsem knížku otevřela, moc jsem o ní nevěděla a čekala jsem klasického Viewegha. Klasika tam je nakonec jen částečně a sice v poutavosti osudů jednotlivých postav. Ovšem andělská nadpřirozená část je něco nového a netypického.
Kniha popisuje příběhy tří rodin v den, který končí hromadnou autonehodou a někteří hlavní hrdinové zemřou. V knize vystupují i čtyři andělé, kteří byli vysláni, aby v tento den doprovázeli rodiny, pokud možno splnili poslední přání těch, kteří zemřou a byli přítomní u autonehody.
Členové první rodiny příběhu jsou učitelka Marie, učitel v autoškole Karel a jejich syn Filip. Marie s Karlem jsou 27 let manželé. Marie je nespokojená se sebou, svým životem a manželství už má plné zuby. Celý život obětovala synovi a teď je zklamaná, protože si Filip našel paní se dvěma dětmi. Karel v manželství už jen přežívá a sní o tom, že se Ester stane jeho milenkou.
Ester je mladá vdova. V příběhu se s ní setkáváme krátce po pohřbu jejího manžela. Tomáš byl její opravdová a životní láska a proto je jeho ztráta nesnesitelná.
Další postavy v příběhu jsou členové neúplné rodiny, Jarmila a její syn Zdeněk. Jarmila věří na anděly, vyvolává je a čte z andělských karet. Zdeněk je rozvedený, má dvojčata, postavil dům, ale po rozvodu bydlí znovu s matkou v bytě. Jeho zaměstnáním je rozvoz balíků a životním motorem je touha po pomstě. Chce se pomstít Filipovi za to, že mu přebral ženu.
Kniha určitě stojí za přečtení. Trochu čtenáře rozruší a přiměje ho položit si otázky typu: „Kdy a jak zemřu já? Jaký by měl být poslední den před smrtí?“
Pro zajímavost pár citátů z knihy:
„Štěstí předpokládá nevědomost.
Pokud ještě rozumíte tomu, jak jste kdysi mohli někoho milovat, jste pořád zamilovaní. Vyhaslá láska je vždycky k neuvěření.
V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.
Lidé pláčí nad strništěm budoucnosti, a nevidí plné stodoly minulosti. „
Anna Potůčková Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.