Edwin Thomas. Většinu svých románů napsal pod jménem Tom Harper. Narodil se v roce 1977 v Německu, vyrůstal v Belgii, žije ve Spojených státech. Pod svým jménem napsal tři historické romány z období napoleonských válek, jako Tom Harper je podepsán pod politickými thrillery ze současnosti a pod trilogií Demetrios Askietas, která je historickým thrillerem z dob první křížové výpravy.
První díl trilogie nese jméno Mozaika stínů, jeho děj se odehrává v Byzanci v závěru 11. století, kdy přes byzantské území směřují vojska první křížové výpravy do Jeruzaléma. A možná právě někdo z tábora křižáků se pokusí zavraždit císaře. Nebo to byl někdo jiný? Bývalý žoldnéř Demetrios Askiates má zjistit, kdo má v tomto zločinu prsty.
Román má výborný spád, je velmi čtivý a detailně pracuje s popisy – Tom Harper nic neponechává náhodě, při čtení máte pocit, že jste přímo uprostřed děje. Skvěle napsaný historický thriller jsme pro vás do 1. července zlevnili na 69 Kč (normálně stojí 129 Kč) a abychom vás navnadili, připravili jsme krátkou ukázku z knihy. Takto se Demetrios dozvídá, že na byzantského císaře si počíhal nájemný vrah…
„Ty jsi Demetrios, luštitel tajemství? Osvětlovač stínů? Pán apokalypsy?“
Hlas, jenž mne volal, byl lahodný jako med, ale při jeho prvních slovech jsem se přikrčil strachy jako kuřátko, protože se zdálo, jako by vycházel ze samých zdí. Nebyla v něm ani hrozba, ani škodolibost, ale přesto jsem se k jeho nositeli otočil s rozechvělým srdcem a na okamžik jsem se lekl, že zeď opravdu ožila, protože jsem ihned spatřil jakousi postavu, jak vystupuje vpřed ze zlatavých stínů.
Teprve když se objevila na světle, rozeznal jsem její obrysy: skvostné roucho poseté drahokamy a odznaky vysokého úřadu, kulatou hlavu a bezvousou tvář, hlaďounkou jako dívčí. Velice živé oči se jí ve světle lampy leskly stejně jako tuk na tmavých vlasech, když se na mne upřeně dívala.
„Já jsem Demetrios,“ vykoktal jsem konečně ze sebe.
„Já jsem Krysafios,“ odpověděl elegantně. „Komorník Jeho Jasnosti, Veličenstva císaře Alexia.“
Pomalu jsem přikývl, ale nic jsem neříkal. Obřad, jímž zpravidla vítám své zákazníky, by na takovémto vznešeném místě působil žalostně. Eunuchovy oči zračily cosi, z čeho se dalo celkem snadno vyčíst, že si mne již vyhodnotil.
„Prý dovedeš rozluštit hádanky, které jiným lidem pletou hlavu,“ pronesl. „Odhaluješ, co je skryté, a vrháš světlo na pravdu.“
„Hospodin požehnal některému mému snažení,“ odvětil jsem s větší skromností, než jakou jsem při tomto úsilí normálně cítil.
„Nalezl jsi eparchovu dceru, když už jí rodina chystala pohřeb,“ připomněl mi eunuch. „To byla dobrá práce. Takové nadané lidi potřebuju.“
Ruce měl sepjaté za zády, ale teď mi podal jednu tlustou dlaň. Kůži měla masitou a měkkou, ale to, co v ní držel a co mi podával, nebylo pranic měkké. Konečně mi začalo svítat, proč mne sem asi přivedl, proč by mé neobvyklé schopnosti mohly být pro něj nezbytné. Sice jsem chápal, že toho ještě spoustu nevím, ale pokud se tato naléhavá záležitost týká paláce a vyžaduje si takovéhle utajení, pak jejím předmětem musí být nejvyšší hodnostáři. A snad, pomyslel jsem si roztržitě, z ní mohou kynout i nejvyšší možné odměny.
To, co Krysafios držel, bylo dlouhé zhruba jako napřažená mužská ruka a tlusté jako jeho prst. Předmět sestával z dřevěné násady s železnou špičkou, která se musela nejprve vykovat do beztvaré hroudy a potom opilovat do trojúhelníkového hrotu, z jehož ostří šla hrůza. Na tomto hrotu a nejméně polovině podlouhlé násady ulpěla skvrna barvy vína, jejíž původ mi byl bohužel až příliš jasný. Tupý konec obklopovaly roztřepené konečky toho, co patrně bývala pera.
„Šíp?“ hádal jsem a opatrně jsem tento předmět přidržel mezi prsty. Na svou velikost byl nečekaně těžký. „Ale na takový účel vypadá příliš krátký – z luku by vypadl, než by se napnul.“
Horečně jsem přemýšlel, neboť jsem si byl vědom toho, jak mne eunuch sleduje. „Z nějakého obléhacího stroje, třeba balisty, by se s ním snad dalo vystřelit, ale bylo by to jako zapřáhnout do pluhu psa!“
Napadlo mě, že se nahlas příliš pouštím do dohadů a dávám tak najevo mnohem víc nevědomost než slušnou odbornou praxi. „Nicméně soudím, že je to zbraň, nebo přinejmenším nějaký nástroj, který se takto používal.“
Tohle mi napověděla zaschlá krev, ale nejen to. „Řekl bych, že docela nedávno.“
Krysafios povzdechl a já jsem pod jeho mramorovou pokožkou poprvé spatřil vrásky napětí.
„Byl dnes vystřelen,“ pravil, „jako šíp, ale s obrovskou silou – ani 18 nevíme, jak – na jednoho strážce. Jeho síla byla taková, že mu prorazil pancíř a pronikl hluboko do žeber. Téměř vzápětí zemřel.“
Zaujala vás ukázka? Stáhněte si celou knihu. Jak už jsme nahoře zmínili, do 1. července ji máme za půlku ceny. Pokud máte rádi či rády historické romány, je Mozaika stínů, potažmo celá trilogie Demetrios Asketias, žánrovým must read.