Pohlreich vaří, Nigella vaří, Jamie vaří – i my doma vaříme. Zkoušíme sushi i Sandtnerku. Spíž máme narvanou hrubou solí, jemnější solí a jemňoučkou solí, klasický trojboj mouky HL + PH + HR, ale taky žitnou, chlebovou, celozrnnou, olej slunečnicový, burákový, olivový, s česnekem, kořením a chilli. Jo – i chilli sušíme. Na okně v nacpané komoře visí 12 červených rohů/chilli paprik. Když je průvan, začnou se houpat tak, že oprašují dědu. Děda sedí na okně už půl roku. Když ho maminka přivezla z krematoria, posadila ho provizorně na parapet, aby viděl ven – protože je hezky a obzvlášť teď na podzim. Netlačila na tatínka, který měl dost starostí s vyřizováním pozůstalosti a návštěv roztomilých úřednic, aby s dědou zajel na hřbitov. Přece jen jsme měli dědu rádi. Obzvlášť já – jezdil se mnou na hřiby – právě za takového babího léta. Na modrém naleštěném Manetu. Někdy jsem přivezla klíště, jindy silniční vyrážku, a když jsme se stavili u tety Milady (skvěle vařila), tak jsem babičce musela říct, že jsme byli u strýce Miloše. Do teď vlastně nevím, ze které strany rodiny vlastně ta Milada byla. Děda uměl vyprávět. Povídal mi o tom, jak jeho maminka jezdila z Vizovic do Zlína k Baťovi do továrny na kole, protože ještě nebyla postavená železnice a jak nesměla chodit ve střevících konkurence. Líčil mi i útěk z Ostravy, kde se učil na horníka, ale nacisti právě začali doly ostřelovat. Bál se tak, že se vydal domů pěšky. Bez výučního listu, bez peněz. Nakonec se ale vyučil – mechanikem a hýčkal si svou Škodu 1000 i motorku/veterána tak, že mu je záviděli všichni chlapi v ulici. Chilli jsem potřebovala do mexických fazolí. Sfoukla jsem z dědy prach a slyšela maminku. „Karle, jestli dědu do dušiček neodvezeš na hřbitov, tak se odstěhuju.“
Vím, že táta musel hodně přemýšlet, jestli nebude lepší děda ve špajzu a maminka někde na hotelu, ale nakonec vytáhl nablýskaného Maneta, zajistil dědu tak, aby mohl jet na místě spolujezdce a vyrazili do Vizovic.
Dušičky jsou obdobím klidu, smíření, vzpomínání a je jedno, jestli jste věřící a zdravíte své blízké do nebe, nebo jestli jen občas pokecáte s dědou ve špajzce. Projděte se po hřbitově (proč je to prospěšné se dozvíte i v naší novice Pasti v myšlení a jak do nich nespadnout), relaxujte, zavzpomínejte na okamžiky, kdy vám foukal koleno někdo blízký, který už odpočívá… A až zmrzlí přijdete domů, uvařte si čaj, vlezte si do tepla a přečtěte si některý titul s napínavým příběhem – téma týden Strašidlení jsme vám připravili k dušičkám, k dlouhým temným večerům.