Bylo to moje druhé setkání s Larsem Keplerem. První rande s názvem Paganiniho smlouva nám nějak nevyšlo. Byl jsem tedy docela zvědavý, zda se mi podaří najít si k autorovi znovu cestu a zda ještě kdy budu chtít jeho knihy kupovat a číst. Vzhledem k tomu, že mě první kniha poměrně silně zklamala, nevyhnu se v této recenzi srovnávání.
Obě Keplerovy knihy, které jsem četl, mají pro mě dva specifické prvky:
Prvním jsou extrémně krátké kapitoly. Osobně příliš nerozumím tomu, proč to tak je, zda je to záměr autora či nakladatele. Někdy začíná nová kapitola v místě, kde to postrádá jakýkoliv smysl. Končí větou, na kterou přímo navazuje první věta kapitoly další. Je to čistě funkční předěl, jen nevím, jaká ta funkce má být. Nutno podotknout, že v této knize jsou krátké kapitoly rozhodně méně otravné, než v druhé zmiňované a až na jedinou výjimku se dokázal vyhnout těm půlstránkovým, které mě iritovaly extrémně.
Druhým specifikem je hlavní postava. Nejde ani tak o to, že jsem si k němu nezvládl (nebo v krátkých kapitolách nestihl) vybudovat žádné sympatie nebo nesympatie. Vadí mi jeho jméno. Joona Lina. Já vím, je to asi malicherné, ale abych použil slova z jedné divadelní hry: “Já si na toho chlapa prostě nezvyknu.”. V první knize mi to jméno vadilo hodně, nyní už méně. Ale přesto – jak chcete cítit sympatie k hlavnímu klaďasovi, detektivovi, tvrďákovi, který pacifikuje protivníky během tří vteřin, když se jmenuje jako holka? 🙂
Nicméně a navzdory všem předcházejícím odstavcům, mě Kepler docela příjemně překvapil. Kniha se čte velmi dobře, do příběhu se dostanete velmi rychle, od začátku se něco děje. Neztrácíte se ani v množství cizojazyčných jmen, jak tomu někdy bývá, postavy jsou vcelku přehledné. Na první posezení s knihou, které jsem plánoval jen na pár stran, jsem konec skončil až někde za stou stranou a opravdu jsem se bavil. Příběh je vcelku napínavý a v této části knihy snad i zmíněné krátké kapitoly pomáhají tomu, že docela slušně odsýpá. Musím přiznat, že po prvním sezení s knihou jsem se již těšil, až ji vezmu do ruky znovu.
Moje emoce však začaly chladnout s blížící se půlkou knihy. Víc než často totiž začnete narážet na funkční nedostatky příběhu nebo na místa, kde postavy (vyšetřovatelé) vynechávají naprosto logické otázky, které pozorného čtenáře okamžitě po dialogu dvou osob napadnou. A ten si potom skoro v jednom kuse říká “Ty vole tak proč se ho nezeptáš na tohle a tohle? Vždyť ti už po páté naznačuje, že…… Jsi snad natvrdlej?” A dílo je dokonáno ve chvíli, kdy si detektivové ve finálních kapitolách začnou tyhle otázky, které vás napadnou okamžitě, klást a vy máte zcela neodbytný pocit, že jsou to idioti.
Bylo by nefér nezmínit také hlavního záporáka příběhu. Lepší, než v Paganiniho smlouvě. To rozhodně. Ale lepší, než v jiných thrillerech? Ani náhodou. Kepler se pokouší vytvořit takovou kopii Lectora Hannibala a chce, abychom věřili, že jeho darebák, je stejně rafinovaný, jako on. Průšvih je však v tom, že mu to věřit nebudete. Nejde věřit, že je tak inteligentní, jak se nám snaží říct, že je tak rafinovaný, jak příběh popisuje. A proč? Protože mu právě velmi často v příběhu pomáhá výše zmíněnými nedostatky v logice a lacinými náhodami nebo fintami, kdy se prostě neubráníte tomu, kdy autorovi nevěříte, že by to takhle mohlo proběhnout, ani kdyby to byl Agent 007. Jeden příklad? Maska z toaletního papíru. Pokud knihu budete číst, schváleně, jestli si stejně jako já řeknete “Si dělá pr…l, ne?”.
Nezmínil jsem ještě jeden rys Keplerových příběhů, který jsem ze dvou knih vypozoroval. Totiž vcelku nesmrtelné, nadlidsky silné, obratné, nezranitelné záporné postavy, které především v této knize dokážou i po poměrně dlouhé izolaci provádět až neuvěřitelné věci, mají informace, ke kterým by se nedostali ani náhodou a orientují se ve světě kolem sebe tak, jako by od něj nikdy izolováni nebyli.
Nicméně – a tím se dostávám k samotnému závěru – se rozhodně nejedná o špatné čtení. Přiznám se, že i přes všechno výše popsané, jsem vzal Keplera na milost. Nikdy se nestane mým oblíbeným autorem, na to jsou jeho příběhy příliš neoriginální, kopírují již existující charaktery a mají mnoho děr a laciných kliček, ale byla to zábava. Užil jsem si docela slušné napětí, mráz po zádech proběhl taky. A působení příběhu na svoji osobu si vynásobte deseti, pokud jste rodič. Proč, to velmi záhy pochopíte, až začnete číst. Knihu jsem přečetl za čtyři dny a to moc času na čtení nemám, což také vypovídá něco o tom, že to nuda není.
Písečný muž je docela průměrný thriller, ovšem s velkým spádem, slušným příběhem, velmi dobrým napětím a nabídne vám na několik večerů zajímavou porci zábavy. Pokud nejste příliš náročný čtenář a dokážete autorovi ledacos odpustit, nahraďte si slovo “průměrný” za “dobrý”.
Díky Palmknihám za možnost si knihu přečíst a podělit se s vámi o svůj názor na ni.
Jiří Malý Kupte si e-knihu Písečný muž v našem e-shopu.