Představte si Muže, kteří nenávidí ženy říznuté Rodinou Sopránů, pak vytúrujte zápletku na maximum a osolte hlasitost. Alexander Söderberg napsal úžasný thriller, který si určitě budete chtít přečíst.
To nejsou moje slova. Řekl je Brad Thor, autor bestselleru Black List. Mluví mi z duše. Přibližně po prvních padesáti stránkách Andaluského přítele jsem začal mít nemístný pocit, že nemůžu jít spát, dokud nenalistuji ve čtečce poslední stránku. A za dalších dvacet stránek jsem si uvědomil, jaká že je škoda, že je debut Alexandera Söderberga v knihkupectvích nabízen s nálepkou severská detektivka, na kterou už jsou mnozí alergičtí a příběhu nedají šanci.
Vtáhne a nepustí
Už první scéna, kterou si pak znovu připomeneme někde kolem stránky 400, je přitom napsána ú-ž-a-s-n-ě – střílečce na dálnici nedaleko Malagy, kde k smrti vyděšená Sophie a Hector, její andaluský přítel, bojují o život, chybí jediné – filmové plátno. Tak je ta scéna živá, tak je uvěřitelná. Když se na sebe v jednom okamžiku milenci podívají, je jim oběma jasné – jestli tady dneska zůstaneme, mělo to tak být. Jemu i jí je na tváři vidět jediné – nelituji.
Střih. Z Malagy do Stockholmu. Za Sophií, která pracuje jako zdravotní sestra ve velké nemocnici. Když se jí jednoho dne začne dvořit sympatický Hector, původem Španěl, kterého srazilo na ulici auto a má nohu v sádře, uvědomí si, že už je dlouho sama. Když dvoření přeroste v pozvání na večeři, dostane se Sophie do hledáčku jistých policejních složek, pro které je Hector nebezpečným zločincem. Zločincem, kterého je třeba dostat za každou cenu. Za každou.
Kdo je vlastně hodný a kdo zlý?
Andaluský přítel je románem, kde jsou role těch správných a zlých dost pokroucené. Nic není úplně bílé, nic není úplně černé. Podrazáci a práskači jsou mezi mafiány i mezi policajty. I procento vyšinutých je na obou stranách stejné. Drogy, nájemné vraždy, obchod se zbraněmi, zrada, korupce, ale i čest a slovo, které platí. A mezi tím Sophie Brinkmannová, obyčejná zdravotní sestra. A její syn, který má zaplatit za… ale to už prozrazovat nebudu.
Andaluský přítel je plný popisných násilných scén, vytlučených zubů a popisů vražd, styl vyprávění je přitom uměřený a chladný, o to hlouběji se ale zahryzne. Söderberg píše podobně jako Larsson v Miléniu – tak živě, že máte pocit, že jste uprostřed děje. Všechno je plastické a živé, autor nenudí a nenutí přeskakovat stránky.
Dokonalé romány neexistují. Ale tady chybí jen kousíček
Co mě těší nejvíc? Že Andaluský přítel je prvním dílem plánované trilogie a že si ještě minimálně dvakrát užiji dokonalý čtenářský orgasmus, který mě letos potkal poprvé. Andaluský přítel mi sedl, mám rád romány, kde autor dokáže sestavit smysluplnou větu, která má víc než pět slov a kde věty a odstavce mají rytmus, který připomíná vlny na moři.
Nebudu se dál rozepisovat, jen řeknu – Andaluského přítele si kupte a přečtěte. A pak mi dejte vědět, jestli vás rozparádil stejně jako mě.
Ukázka:
Držela plyn na podlaze, ručička tachometru se chvěla, auto se ve vysoké rychlosti zmítalo. Chvatný pohled do zpětného zrcátka.
„Vrací se,“ řekla.
Pokusil se otevřít okénko u sebe, ale náraz do svodidel promáčkl dveře tak, že se zaseklo. Naklonil se k ní, pokrčil pravou nohu a okénko vykopl. Sklo se z větší části vysypalo. Pažbou pistole odstranil zbylé střepy, vyklonil se ven a vystřelil po motocyklu, který se od nich znovu o něco vzdálil. Uvědomila si, jak beznadějná je jejich situace. Hlavní slovo měli ti na motorce.
V autě se rozhostilo ticho, jako by někdo vypnul zvuk. Proplouvali dálnicí a zírali před sebe ve snaze vyrovnat se s blížící se smrtí. Bledí ve tváři, neschopní pochopit, co se v jejich životě právě odehrává. Vypadal unaveně: hlavu měl svěšenou, oči posmutnělé.
„Tak řekni něco!“ vybídla ho hlasitě, obě ruce na volantu, pohled upřený na silnici, rychlost beze změny. Nejdřív neodpověděl, zdálo se, že přemýšlí. Obrátil se na ni.
„Promiň, Sophie.“