Na ochlazení těla v horkých letních dnech netřeba pít vodu s ledem nebo si dát tři kopečky vanilkové. Nabízím mnohem zajímavější tip. Otevřete si knihu Oběť Molochovi a ručím za to, že vám při četbě temného kriminálního románu bude běhat mráz po zádech.
Asa Larssonová je takový švédský Nesbo v sukni. Že je to odvážné tvrzení? Ani náhodou.
Román má švih a šílené tempo, který mě pohltilo a nechtělo pustit. Autorka zdařile kombinuje pestré popisy přírody drsného Švédska, a zároveň umí bravurně vypsat dusno a napětí pomocí minimálních jazykových prostředků a krátkých svižných větiček. Doslova cítíte všudypřítomný strach a naskakuje vám husí kůže z věcí příštích.
Členové jedné rodiny postupně záhadně umírají a nikdo netuší, zda jde o nešťastné náhody nebo promyšlené vražedné činy. Z věcí, které pomalu odkrývá právnička Rebecka Martinssonová jde hlava kolem. Na pozadí milostné dvojice, která se poznává na počátku dvacátého století, vykresluje Asa Larssonová složité rodinné vztahy a vazby obyvatel švédského městečka Kiruny.
Jen co nás seznámí s mileneckým párem a jejich city, které k sobě chovají, a zmíní se o dítěti, co se z nemanželského svazku narodí, skočí autorka rovnýma nohama do současnosti, kdy překvapenému čtenáři bez skrupulí naservíruje informaci o tom, že jeden z té dvojice brzy zemře násilným mordem.
Proč? A jak? Co se stane s dítětem? Ptala jsem se při čtení nahlas.
V knize vás překvapí mnohé. Stíny z minulosti, křivda i touha po dědictví, všechno pěkně namícháno v opojný koktejl, žádný pejsek a kočička co vařili dort. Věci do sebe zapadají jako puzzle, a říkáte si, to se vážně mohlo stát.
Knihu jsem si vzala do vlaku a moc litovala chvíle, kdy už zastavil ve stanici, a byl čas vystoupit. Hodina utekla jako voda. Zoufale se mi nechtělo přerušit tok vyprávění. Příběh jsem dorazila až doma. Bez večeře, hladová, ale přesto jsem si pochutnala.
Kdo že je nakonec vrah? Zahradník to vážně není….
Budete se možná divit, stejně jako já.
A ještě něco:
Pro slabší povahy doporučuji přeskočit pasáž, kdy je Rebecka nucena zabít svého psa, aby zachránila sedmiletého chlapce, možnou budoucí oběť. Ano, je to drsné, ale copak jste v nějakém severském kriminálním románu četli sladkobolné a poetické vyprávěnky o dámách, které sedí v koutě a zlatou bavlnkou modelují na vyšívacím rámečku nápis Šťastný domov?
Ukázka:
Z obsahu žaludku se kouří. A příšerně to smrdí. Pár chlapů bezděčně o krok ucouvne. Vědí, co je uvnitř. Zbytky Samuelova psa. Inspektor to ví také. Šťourá v té kaši klacíkem. Koutky úst se mu udiveně stáhnou.
„Ale, co je sakra, tohle?“
Zmlkne. Pravačkou v gumové rukavici vytáhne pár úlomků kostí…Chlapi přistoupí blíž. Drbou se na temeni, až jim kšiltovky sklouznou do čela. Jeden vytáhne brýle. Inspektor se prudce zvedne. Ucouvne. Mezi prsty svírá kus kosti.
„Víte, co to je?“ zeptá se.
Ve tváři je úplně popelavý. Před tím, co se mu zračí v očích, se ostatní zachvějí. Les ztichne. Vítr se utiší. Ptáci zmizí. Jako by nechtěli prozradit tajemství.
„Pes to v žádném případě není. To tedy vím jistě.“
Všichni milovníci tajuplných příběhů drsného Severu, zpozorněte! Byla by škoda si příběh nepřečíst.