Konec světa přišel. Svět a lidstvo ničí jak destruktivní přírodní pohromy, bouřky, kroupy, zemětřesení, tak také lidský faktor – nebezpečné chemikálie, které unikají do vzduchu a na každého působí úplně jinak.
Když jede 14 dětí různého věku ráno do školy, nikdy by je nenapadlo, že když se ráno loučili s rodiči, že to bylo možná naposledy, co je viděli. Obrovské kroupy, které začnou z nebe padat, naprosto zdevastují jejich autobus a několik dětí dokonce tento útok matky přírody nepřežije. Vypadá to, že děti našly úkryt, ve kterém mohou přežít, než se všechno vrátí zpět do normálu. Tak skončilo 14 dětí uvězněných v supermarketu, kde sice mají jídlo na spousty měsíců dopředu, pitnou vodu, elektroniku, hračky.. prostě o zábavu postaráno. Ne všechno ale bude tak růžové.
(Ukázka): TAK MOC SE MI CHTĚLO SPÁT. VIDĚL JSEM, JAK SE DĚCKA PLAZÍ směrem k paní Woolyové. Pomáhala jim na všechny čtyři a postrkávala je do nouzového východu na boku.
Děti pořád křičely, pomáhaly si navzájem přes převrácená sedadla, uklouzávaly na ledových kroupách zbarvených krví dětí a pana Reeda a možná i motorovým olejem nebo benzínem, možná… ale mně se tak moc chtělo spát.
Byl jsem stále v přední části autobusu, tiskl jsem se k zemi a ten hustý černý dým mě zahalil. Jako by se kolem mě ovíjela chapadla chobotnice. Niko se plazil uličkou, kontroloval, jestli tu nikdo nezůstal. Byl jsem z větší části pod sedačkou, neviděl mě, dokud se neobrátil k odchodu.
Chtěl jsem mu říct, že budu v pořádku. Že tu jsem spokojený, je mi fajn a že je čas jít spát. Ale bylo obtížné říct ta slova, vydolovat je z hrdla a vyslovit je. Byl jsem příliš mimo.
Niko mě popadl za paže a začal mě vytahovat zpod sedadla.
„Pomoz mi!“ křičel. „Vykopni nohama!“
Snažil jsem se pohnout nohama. Byly tak těžké. Jako bych se snažil zvednout tlapu slonovi. Jako by se mi dolní polovina těla změnila v obrovský pytel plný olova.
Niko lapal po dechu, kouř ještě zhoustl. Jednou rukou mě popadl za vlasy a druhou mi vrazil facku.
„Zapři se nohama, nebo tu umřeš!“ řval na mě.
On mi dal facku! Nemohl jsem tomu uvěřit. Vídáváte to v televizi, ale jakmile to někdo udělá vám, jen překvapeně zíráte. Ale fungovalo to, ta facka. Probral jsem se. Vracelo se mi vědomí. Byl jsem vzhůru.
Vytáhl jsem se zpod sedadla a vyhrabal se na nohy. Niko mě napůl táhl uličkou, co ani uličkou nebyla, jen prostorem nad sedadly (však víte, autobus byl na boku).
Stále na nás dopadaly kroupy, rozbíjely prosklená okna. Jako by jejich déšť získával určitý vzorec. Malé kroupy, malé kroupy, nato několik pořádných pecek. Slabý, slabý, brutální. (Monument 14, Emmy Labourne, Baronet 2013, str. 20 + 21, překlad Zuzana Ľalíková)
Zhruba takhle začíná příběh čtrnácti dětí, který mě zaujal jak zajímavou anotací tak úžasnou obálkou. Autorka na nic nečeká, nekoná se žádný zdlouhavý úvod, v podstatě hned jste vrhnuti do světa, který se žene do záhuby. Knih s post-apokalyptickou tématikou se objevuje čím dál více, proto je těžké přijít s nějakým opravdu dobrým nápadem, nebo se zajímavou a neokoukanou zápletkou. A jak to tedy zvádla Laybourneová?
Za hlavní hrdiny si autorka knih pro mladé-dospělé zvolila – logicky – děti a teenagery. V supermarketu uvízlo šest středoškoláků a osm menších dětí. Chování většiny postav mi neskutečně lezlo krkem. Malé děti byly některé roztomilé, některé na zabití, ale v jejich věku – možná i teď – bych vyváděla a po mámě se sháněla mnohem více a nikdo by mě plným mrazákem zmrzliny určitě neuplatil. A ti starší? Dean, jakožto hlavní postava z jehož pohledu je kniha vyprávěna ich formou, byl převážně opravdu na pěst. Měl by být vděčný, že jako jediný z uvězněných dětí má u sebe někoho blízkého – bratra Alexe – a měl by se starat, aby sobě i svému bráškovi zachránil zadky a ne se neustále užírat nad nešťastnou láskou k Astrid, která je též v supermarketu. No řekněte, kdyby knihu napsal mužský autor pletl by do příběhu romantiku?
Skvělý začátek. Nudný prostředek. Dobrý konec. Ano, myslím, že nějak takto by se dala celá kniha shrnout. Začátek, kdy řidička autobusu paní Woolyová zachraňovala všechny z autobusů, byl velmi pěkným úvodem a opravdu dobrou akcí. Potom se ale všichni dostali do supermarketu důležitým se stalo jen neustálé přebírání zásob, upravování marketu, přebírání zásob…. a občas nějaké malé vzrůšo, aby čtenář neusnul. A konec? Poslední čtvrtina byla opravdu parádní! To jsem se až skoro klepala nadšením a touhou dozvědět se, jak to proboha může celé skončit! A musím říct.. konec docela překvapil.
Co se týče stylu psaní. Jde vidět, že jde o autorčinu první knihu. O nějakém stylu se vlastně ani nedá mluvit, prostě vypráví příběh. A díky tomu to bylo příjemné a lehké čtení, protože se autorka nesnažila do textu vnášet nic, čím by text „zkrášlila“ a chtěla ho tím posunout na nějakou vyšší úroveň. Pořád jde o knihu zacílenou na mladší čtenáře, proto by ani nebylo vhodné, aby kniha byla psaná nějakým těžším stylem. Českému překladu také nelze nic vytknout, nenarazila jsem na žádné chyby, nebo nesmyslné věty.
Celkově se toho v knize moc nestalo. Ale přesto to bylo příjemné čtení a pořád je to první díl série, proto doufám – a podle konce soudím – že druhý díl by mohl být výrazně akčnější a zajímavější. Druhý díl pod názvem Nebe v plamenech je v nakladatelství Baronet plánován na listopad 2013.
Autorkou recenze je Vendula Dvořáčková, s jejímž svolením recenzi přetiskujeme. Původní recenzi najdete na autorčině blogu.