Sláva, nebo bída? Co je pravdou?
Ztratila úplně všechno – matku, svůj lid i svou svobodu. Nezbylo jí zhola nic, stala se princeznou popela, jež pokorně sklání hlavu před novým tyranským imperátorem. Zatímco její lid umírá v dolech, coby lůza, otrocká pracovní síla v rukou bohatých a mocných, ona se nechává ponižovat v samém srdci království. Jenže Theodosia se nemíní jen tak vzdát. Celé roky se stále více a více zaplétala do prohnilých lží, nebezpečných intrik a zrady. Hledala světlo na konci tunelu. Marnou jiskřičku naděje, pro kterou by stálo za to bojovat. Nyní konečně našla ztracený impuls, příslib lepších zítřků, který si rozhodně nenechá proklouznout mezi prsty.
Theo bude muset brojit. Postavit se čelem svým nejhorším nočním můrám. Riskovat i ten kousek pohodlí a záchvěvu minulosti, který jí ještě zbyl proto, aby ochránila nevinné. Dokáže se vymotat z jámy lvové? Proklouznout netvorovi mezi drápy a znovu získat to, co jí bylo neprávem odňato? Má jen jednu šanci, pokud selže, draze za to zaplatí. Ovšem pro některé vize se vyplatí bojovat do posledního muže. Je čas povstat, je čas bít se na život a na smrt!
Posledním člověkem, který mě oslovil mým pravým jménem, byla moje matka. Na smrtelném loži. Bylo mi šest let a měla jsem tak malou ruku, že se jí snadno vešla do dlaně. Svírala mi ji tak pevně a bolestivě, že jsem stěží vnímala cokoliv jiného. Mačkala mi ji tak naléhavě, že jsem si sotva všimla stříbrného nože přitisknutého k jejímu krku anebo strachu v očích.
„Víš, kdo jsi,“ nabádala mě. Hlas se jí nezachvěl, ani když čepel poranila kůži a z hrdla vytryskly krůpěje krve. „Jsi jediná naděje našeho lidu, Theodosie.“
Potom jí podřízli krk a připravili mě o jméno.
„Thoro!“
Otočím se a uvidím Crescentii, jak se ke mně žene pozlacenou chodbou paláce. Sukně z růžového hedvábí má vykasané a milovaná tvář jí hýří úsměvem.
Její dvě komorné mají co dělat, aby s ní udržely krok. Jsou vyzáblé a úplně se ztrácejí v podomácky ušitých šatech.
Nedívej se jim do obličeje! nabádám se. Nevzešlo by z toho nic dobrého. Copak je něco pěkného na otupělých očích a hladových ústech? Nemusím si připomínat, že vypadají jako já. Snědá pleť a havraní vlasy. Jen hlas v mé hlavě zní o to silněji, až ho nedokážu v sobě udržet, slova se proderou přes rty a císaře jenom víc rozzuřím.
Laura Sebastianová – Princezna popela
Originální název: Ash Princess
Rok vydání: 2019 (originál vydán 2018)
Počet stran: 360
Vazba knihy: Měkká
Nakladatelství: CPress
Dříve byla předurčena stát se vládkyní!
„Princezna popela“ je další z řady klasických YA fantasy knih, kterými dnešní trh doslova překypuje. Avšak, čím více obdobných vzorců nám knihkupci a nakladatelé nabízejí, tím těžší je najít ten, který se něčím vyjímá z šedé masy. Nicméně je nutné předem konstatovat, že pokud doufáte v zázrak, tak nejste na té úplně nejlepší cestě. Toto dílo totiž nepřekypuje žádnou novotou, originalitou nebo bravurním vykreslením prostředí. Právě naopak, hluboce zabředává do pevně zajetých kolejí a odmítá z nich vybočit, byť jen o píď.
Klasika střídá klasiku. Malá nešťastná princeznička si celý úvodní díl stěžuje na to, že se zatím neobjevil její princ na bílém koni. Celou dobu přitom působí značně ploše a své emoce nedává příliš najevo, snaží se podřídit se režimu, ale přitom by ráda zažehla oheň rebelie. Až to místy působí, že drahá Thea pořádně neví, co si se sebou samotnou má vlastně počít. Paradoxně vedlejší charaktery, které, ale v příběhové linii nedostávají až tak moc prostoru, jsou daleko lépe vykreslené než ona pilotní protagonistka, která působí až směšně dětinsky.
Ale teď je většina vzbouřenců po smrti a o rebelii se jen nenápadně šeptá, když dvořanům dojdou klepy. Od chycení posledního rebela uplynula spousta let. Po trestu, který následoval, se mi nestýská, protože byl krutý a ponižující, avšak schází mi naděje a pocit, že nejsem na světě sama. Že jednoho dne třeba moji lidé uspějí a ukončí mou mizérii.
Za námi se ozvaly kroky příliš těžké na to, aby patřily Cressiným otrokyním.
„Lady Crescentie, lady Thoro,“ zvolal mužský hlas. Cítila jsem, jak mi přítelkyně tiskne ruku a zadrhává se jí dech.
„Vaše Výsosti,“ zadrmolí Cress, otočí se, udělá pukrle a mě stáhne s sebou. Při zaslechnutí tohoto titulu se mi rozbuší srdce, přestože vím, že nemluví k císaři. Jeho hlas bych poznala všude. Přesto se úplně neuklidním, dokud se nenarovnám a nepřesvědčím se, že se nemýlím.
Cizinec má tytéž dlouhé světlé vlasy, chladné modré oči a hranatou bradu jako císař, ale muž, jenž přede mnou stojí, je o hodně mladší. Možná o rok starší, než jsem já.
Překvapeně si uvědomím, že je to princ Sóren. O jeho návratu ke dvoru nikdo nemluvil, což je zvláštní, protože Kalovaxiané jsou princem okouzleni daleko víc než císařem.
Další z řady tuctových YA fantasy s princezničkou v hlavní roli!
Jedním z mála plusů je bezesporu nápad s kameny elementálů. Magické využití jejich síly vnáší do tohoto chaotického startu, alespoň trochu pořádku. Vzato kolem a kolem, ale i něco takového už tu bylo. O žádné novum se tedy nejedná. Pokud jste četli třeba „Rudou královnu“ nebo „Jiskru v popelu“, tak budete pravděpodobně umírat nudou, jelikož se knížka ubírá plus, mínus stejným směrem jako tyto dvě výše zmíněné. Snahou vybruslit z velkého stereotypního průšvihu je téma otroctví vs. uchvatitelské síly, jež je zde vcelku umně uchopeno. Nutno podotknout, že si autorka nebere příliš servítky a násilí servíruje bez příkras – surově, bezcitně a naprosto reálně.
Vcelku se nedá konstatovat nic jiného než velké zklamání. Od všemi opěvované fantaskní pecky se zkrátka čekalo daleko více. Dílko mé představy nenaplnilo. Po dlouhé době jsem se musela do čtení nutit a nezískala jsem z něj kýžený požitek. Pokud vám nevadí neustálé opakování téhož, tak dejte Lauře Sebastianové šanci. V opačném případě od ní raději běžte pryč. Je mi líto, ale tentokrát uděluji rekordně nízké hodnocení v podobě 2.7 z 5. hvězdiček!
„Ne?“ zašeptá císař. Jediné slovo pronesené ve ztichlé místnosti způsobí, že mi naskočí husí kůže.
V ústech mi vyschne, a když promluvím, moje slova skřípou. „Slíbil jste mu milost, když promluví. A on promluvil.“
„Opravdu?“ zapochybuje císař. „Vaši řeč sice neovládám, ale nezdá se mi, že by byl nějak vstřícný.“
Věty se ze mě vyřinou dřív, než se stačím ovládnout. „Povídal, že mu zbyla jen hrstka kumpánů. Ostatní jste zničil. Domnívá se, že zbývající muži a ženy zahynuli při důlním otřesu, ale kdyby náhodou přežili, mají se s ním setkat jižně od rozvalin Englmaru. V cypřišovém háji.“
Je na tom přinejmenším zlomek pravdy. Když matka podnikala každoroční cestu po království, často jsem si na tom místě hrála. Město Englmar srovnalo se zemí ničivé zemětřesení, jež přišlo rok před mým narozením. Toho dne zemřelo na pět set lidí. Až do obléhání to byla největší tragédie, jaké Astrea kdy čelila.
Císař nachýlí hlavu a pozoruje mě tak zblízka, jako by mi četl myšlenky. Nejradši bych se přikrčila, ale přinutím se stát zpříma a směle čelit jeho pohledu, aby mé lži uvěřil.
E-knihu zakoupíte na těchto stránkách:
Odkaz na knižní blog autora recenze: