Jak prožít svůj soudný den?
Když se vám pár minut po půlnoci rozřinčí telefon, tak si buďte jistí, že to není vůbec dobré znamení. Právě v těchto nočních hodinách úřaduje organizace s názvem „Hodina smrti“. Společnost, 
která dokáže předpovědět skon každého na planetě Zemi. Přičemž je úplně putna, jestli jste zdravý jako řípa, nebo dlouhodobě neopouštíte nemocniční pokoje. Pokud se vám tito pracovníci ozvou, tak se můžete připravit na posledních bezmála dvacet čtyři hodin existence. Už žádné další zítřky, jen jeden den.
V intervalu plus mínus čtyřiceti minut obdrží zprávu o svém blížícím se konci dva mladí kluci. Rufus, zpupný puberťák, který nedávno přišel o rodinu a jeho jediná opora, tudíž holka, kterou měl nadevše rád mu právě dala košem. Toho zastihne smutné hlášení uprostřed pouliční bitky, kde si to snaží vyříkat s tím, kdo mu přebral jeho lásku. Naproti tomu kliďas Mateo brázdí vody internetu ve snaze najít si nějakou tu zábavu, když se ozve osudová znělka, je v šoku, dnes umře. Měl by jít ven a užít si trochu zábavy, nicméně opustit svou ulitu pro něj představuje obrovskou výzvu. Dva kluky, kteří se nikdy předtím nepotkali svede dohromady mobilní aplikace pro umírající.
Volají mi z Hodiny smrti, za chvíli mi sdělí varování, které se člověku poštěstí jen jednou za život – dnes zemřu. Zapomeňte na to, „varování“ je příliš silné slovo, protože varování značí něco, čemu se lze vyhnout, jako když auto troubí na člověka, co právě přechází ulici na červenou, a dává mu tak šanci vyhnout se střetu. Tohle je spíš takové „a je to tady“. Z mého telefonu na druhé straně místnosti teď zaznívá výstražný tón, jasně a nekonečně zvučící signál podobný vyzvánění kostelních zvonů v sousedství. Už mnou zmítá panika, stovky myšlenek zastřely všechno dění okolo. Přesně tohle určitě zažívá člověk, který se chystá poprvé skočit padákem z letadla nebo pianista na svém prvním koncertu. Nic z toho už nepoznám na vlastní kůži.
Je to šílené. Ještě asi před minutou jsem si četl článek zveřejněný včera na blogu Poslední vteřiny – ztracenci tam prostřednictvím příspěvků a fotek v reálném čase dokumentují své poslední chvíle, tenhle psal jeden vysokoškolák, co se snažil najít domov pro svého zlatého retrívra – a teď zemřu i já.
Já brzo… ne… ale ano. Ano. Sevřela se mi hruď. Dnes zemřu.
Ze smrti jsem měl vždycky strach. Nevím, proč jsem si myslel, že by se to díky tomu nemuselo stát. Určitě ne nikdy, ale aspoň do chvíle, než dospěju. Táta mi vždycky vtloukal do hlavy, že bych si měl říkat, že jsem hlavní hrdina z nějakého příběhu, kterému se nikdy nemůže stát nic zlého, a hlavně nikdy nemůže zemřít, protože hrdina tady zkrátka musí být, aby mohl zachránit svět. Hučení v hlavě se ale zklidňuje a na druhé straně čeká posel Hodiny smrti, aby mi mohl sdělit, že dnes zemřu, ve věku osmnácti let.
Páni, vlastně ani…
Adam Silvera – Oba na konci zenřou
Originální název: They Both Die at..
Rok vydání: 2018 (originál vydán 2017)
Počet stran: 352
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo
Román, který vás naučí žít, ale především milovat!
Adam Silvera patří mezi vycházející hvězdy zahraniční Young Adult scény. Právě svým debutem „Oba na konci zemřou“ si prorazil cestu skrz literární džungli a získal přízeň milionů. Tenhle příběh vás jednoduše srazí do kolen a po dočtení ve vás zanechá pěknou řádku otázek. Doporučuji si ke čtení přibalit i větší množství papírových kapesníčků, protože vaše oko pravděpodobně nezůstane suché. Pokud patříte mezi příznivce „Smrtky“ od Neila Shustermana, tak byste si tuto žhavou novinku neměli nechat proklouznout mezi prsty.
Naprosto nepřekonatelná je hlavně myšlenka, okolo níž se celá dějová linka točí. Dává totiž čtenářům možnost zamyslet se nad tím, jak by svět vypadal, kdyby lidé dokázaly předpovídat budoucnost, či lépe řečeno životní cyklus. Jen si zkuste po pravdě odpovědět, chtěli byste vědět, kdy vydechnete naposled, či raději přebýváte v klidné nevědomosti všedních dnů? Zkrátka kniha má tu schopnost nasadit svému majiteli brouka do hlavy, a to na hodně dlouhou dobu.
„Haló, tady Hodina smrti. Jsem Andrea. Ty jsi Timothy, viď?“
Timothy.
Já se nejmenuju Timothy.
„S někým jste si mě spletli,“ odpovídám Andree. Bušící srdce se zklidní, i když je mi toho Timothyho líto. Opravdu. „Já se jmenuju Mateo.“ To jméno jsem dostal po tátovi, který bude rád, když ho jednou předám dál. Teď vlastně budu moct, pokud ovšem někdy budu mít dítě.
Slyším, jak něco vyťukává na klávesnici, asi opravuje zápis nebo něco jiného v databázi. „Ach, omlouvám se. Timothy je ten gentleman, se kterým jsem mluvila před chvílí. Ta zpráva ho trochu sebrala, chudáčka. Ty jsi Mateo Torrez, je to tak?“
A tak ze mě vyprchala i poslední kapička naděje.
„Mateo, můžeš mi prosím potvrdit, že jsi to skutečně ty? Bohužel dnes v noci musím vyřídit ještě hodně hovorů.“
Vždycky jsem si představoval, že můj posel – to byl jejich oficiální název, ne můj výmysl – se mnou bude soucítit a zprávu mi předá ohleduplně, dokonce vyjádří lítost nad tou tragédií, protože jsem přece ještě tak mladý. Popravdě řečeno by mi nevadilo, kdyby zněla veseleji, řekla mi, abych se šel někam pobavit a užít si života, když teď vím, co se nevyhnutelně stane. Abych netvrdnul doma a nepouštěl se do skládání tisícidílkového puzzle nebo nemasturboval, protože skutečný sex s člověkem mě děsí. Z tohohle posla mám ale dojem, že se tváří, jako bych ji jen obtěžoval, protože na rozdíl ode mě má ona ještě spoustu práce.
„Jasně. Mateo, to jsem já. Jsem Mateo.“
Láska hory přenáší, ale dokáže čelit dámě s kosou?
Pozitivem je beze sporu i styl, jímž autor své dílko sepisuje. Jednoduché věty. Bravurně vykreslené pasáže, které se vám doslova zhmotňují před očima a samo sebou extra dávka čtivosti. V knížce totiž nenajdete žádné vycpávkové pasáže, a to i přesto, že jednotlivé kapitoly jsou rozděleny na hodinové období. Kdo umí, ten umí, a to o tomto spisovateli platí dvojnásob. Ani se nestačíte pořádně rozkoukat a už jste na konci. Stránky vám pod rukama prolétnou rychlostí blesku. Budete se střídavě smát a pak zas brečet, ale i přesto tuto „pecku“ z CooBoo redakce nebudete moci odložit.
Ačkoliv se nejedná o příliš veselé téma, tak se ho neostýchejte a dejte mu šanci. Pilotní postavy si zkrátka nelze nezamilovat. Jsou bezprostřední, jsou sví, ale hlavně jsou plní života a nadšení pro pořádnou švandu. Buďte pozorní, ať vám nic neunikne. Skrytých detailů je tu opravdu hodně.
Victor si odkašle. „Chceš, abych se zachoval jako člověk, Rufusi? Chceš, abych se zvedl z toho svýho zadku a byl k tobě upřímnej? Fajn. Před hodinou jsem volal jedné paní, která se rozbrečela, když zjistila, že dnes přijde o svou čtyřletou dceru a už nebude máma. Prosila mě, abych jí poradil, jak může svý dceři zachránit život, nikdo ale nemá takovou moc. A pak jsem ji navíc musel nahlásit na Oddělení pro mladistvý, aby k ní poslali policajty pro případ, že by za smrt byla zodpovědná ona, a je mi jedno, jestli mi věříš, nebo ne, ale tohle není ta nejhnusnější záležitost, co jsem kdy v týhle práci musel řešit. Rufusi, je mi to líto, opravdu. Já ale za tvou smrt nemůžu a bohužel toho dnes večer musím ještě hodně obvolat. Můžeš se k tomu postavit jako chlap a trochu se mnou spolupracovat?“
Zatraceně.
Po zbytek telefonátu nekladu odpor, přestože tenhle chlapík rozhodně nemá v popisu práce vyprávět mi o osudech jiných lidí, ale to jediné, na co dokážu myslet, je ta máma a její dcerka, která nikdy nebude chodit do školy, co stojí za mými zády. Na závěr telefonátu Victor pronese větu neodmyslitelně spojenou se jménem společnosti, která se mi časem vryla do paměti, protože ji přebíraly stále další a další televizní pořady a filmy ztvárňující téma Hodiny smrti jako součást každodenního života postav: „Za nás za všechny tady v Hodině smrti bych ti chtěl říct, že je nám líto, že nás opustíš. Dnešní den si ale užij naplno.“
E-knihu zakoupíte na těchto stránkách:
Odkaz na knižní blog autora recenze:
