Pařížský knihkupec Jean Perdu ví naprosto přesně, jaká kniha dokáže zmírnit určitou bolest duše. Na své lodi plné knih, kterou nazval Literární lékárna, prodává romány jako medicínu pro život. Jen sám sebe nedokáže vyléčit. Už jednadvacet let se trápí odchodem krásné provensálské dívky Manon, která ho opustila, když v noci spal. Nezůstalo mu po ní nic, jen dopis, který se nikdy neodvážil otevřít a přečíst. Až do letošního léta…
Název: Levandulový pokoj – Autor: Nina George – Počet stran: 320 – Nakladatelství: Moba – Rok vydání: 2014
Když jsem si vybrala tuto knihu k recenzování, přečetla jsem si jen tak letmo o čem asi je a jaký názor na ní mají čtenáři. Byla hodnocena velmi kladně s tím, že má strhující děj. Dokonce tam byly popsány další romány od této autorky a obodovány nejvyšším počtem hvězdiček.
I obal knihy mě zaujal svojí jednoduchostí s příslibem romantiky. Na obalu je Eiffelova věž, dopis, polštář a levandule.
Pak jsem se začetla do prvních stránek knih. Překvapila mě poetičnost textu. Spousta přirovnání, popisy krajiny s malebností, že si až připadáte, že čtete knihu básní, kde se verše nerýmují.
Ale úvod pro mě byl zdlouhavý, první třetina knihy popisuje Literární lékárnu, kterou založil Jean Perdu, hlavní hrdina této knihy. Pořídil si loď a na ní prodává knížky lidem. Vždy se snaží trefit do jejich nálady a rozpoložení, aby jim správným výběrem knihy zlepšil náladu nebo je jenom potěšil. Citlivý knihkupec, který žije sám se svými knihami. Tuto část jsem četla poměrně dlouho, po pár stránkách jsem usínala a přemítala jsem o tom, jestli by mě něčím ještě mohla zaujmout.
Mírný zvrat nastane, když se do domu, kde Jean bydlí, přistěhuje Catherine, která je čerstvě rozvedená a nemá žádný nábytek. Všichni v domě se dohodnou, že mladé ženě pomůžou. Každý jí věnuje nábytek, který už nepotřebuje. Jean jí daruje stůl a židli z pokoje, kam už dvacet jedna let nechodí. Cetherine otevře zásuvku stolu a najde v ní dopis pro Jeana, který nikdy neotevřel.
Teď se otevírá silný příběh velké lásky mezi Jeanem a Manon, který se zdá, že se po dvaceti jedna letech vyřeší. Když Manon Jeana opustila, zanechala mu dopis. Jean v domnění, že jde o ospravedlnění, dopis neotevře. Nechce číst o tom, jak krásné to bylo a že je čas jít dál, jak už to v takových dopisech bývá. Jenomže dopis obsahuje úplně jiná slova. Manon píše, že je nemocná a Jeana k sobě volá. Šokovaný Jean odpoutá od mola svoji loď Lulu s literární lékárnou a po dvaceti jedna letech se vydává na cestu do Provence. Místa bydliště Manon. Nyní mě už kniha velmi zaujala a čekala jsem silný příběh, ale najednou přišlo zklamání. Na cestě se Jean přiznává svému příteli Maxovi Jordanovi, spisovateli, který s ním cestuje, že dostal parte a ví, že jeho milovaná Manon je mrtvá.
A tady si najednou položíte otázku: Proč? Proč tedy podniká tak dlouhou cestu, co od ní očekává, za kým tedy jede? Navíc je cesta popisována zdlouhavě, samé úvahy o životě a jeho smyslu. Sebepoznání.
Závěr knihy však stojí za to čekání. Citlivě popisuje, jaké to je smířit se s odchodem milovaného člověka, vyrovnat se se starými křivdami. Uzdravit svoji duši. Začít zase znovu žít.
za poskytnutí eknihy děkuji Palmknihám a eReadingu.
eknihu koupíte zde:
